"Nereálná romantická očekávání? Ta nemám," odmítá kategoricky třicetiletá, šťastně vdaná Hana. Možnost, že by od svého muže očekávala něco, aniž by si o to řekla, si nejprve vůbec nepřipouští. "I když…," vzpomene si po chvíli.
Nedávno se Hana a její manžel dobře bavili na večírku a úplně zapomněli, kolik je hodin. A přitom jim v jedenáct, což právě odbilo, končilo hlídání syna a bylo tedy načase jít domů. Manželovi se však ještě odcházet nechtělo. Ani Haně. Přesto se nabídla, že půjde sama napřed.
A on její nabídku bez váhání přijal, na večírku zůstal a výborně se bavil dál. Bez ní. "Samozřejmě jsem pak byla naštvaná a smutná," líčí Hana své pocity. "Čekala jsem, že odmítne a půjde se mnou. Druhý den jsem mu to také pěkně vyčetla." Její manžel se zas logicky cítil dotčen tím, že mu spílá za něco, co sama navrhla.
Nevyřčená přání ničí vztah
Podobná nereálná očekávání od svých partnerů máme občas každá. Ať už doufáme, že nás bez vyzvání doprovodí domů nebo že nám jako překvapení naplánuje cestu kolem světa. Když se přání nesplní, všechny nás to stejně hluboce mrzí. Jsme pak protivné, brečíme, nemluvíme, vztekáme se, zkrátka sobě i partnerovi kazíme náladu. Bohužel, jednoduše si mu říci o to, co opravdu chceme, nás vůbec nenapadne.
"To už by pak přeci jeho konání nemělo žádnou cenu, ne?" říkáme si většinou. Muž musí na to, co nám udělá radost, přijít přece jen a jen sám, shodneme se a raději se dál trápíme, že se naše představy neplní, a partnera necháme marně tápat, co se nám zas nelíbí. Neschopností vyslovit, o co nám jde, pak trpíme nejen my, ale i on a náš vztah.
Chceme žít jako v pohádce
Kde se v nás ale vůbec bere ten bláhový předpoklad, že muž přijde sám na to, co se nám honí hlavou? "Z velké části jsme naočkované z knížek a filmů, které čteme a sledujeme už od raných teenagerských let," vysvětluje psycholožka Katarína Lomská Filasová, odkud se vzal ten pan Úžasný, plnící bez vyzvání vše, co si přejeme. Právě v pubertě se podle ní formuje náš názor na chování "pravého" muže a my pak toužíme takové romantické situace zažít na vlastní kůži i v dospělosti.
"S romantickou láskou máme proto nerozlučně spojenou i určitou pasivitu," poukazuje Katarína na typický děj pohádky, kdy hrdinka jen sedí a čeká, až jí princ složí modré z nebe k nohám. A ona zatím nemusí udělat nic, dokonce ani si o to říct. A právě proto by pro nás už nemělo takovou cenu, kdyby partner plnil přání, které bychom napřed vyslovily. Nebylo by to už jako v pohádce.
A co je ještě horší - my opravdu věříme, že ta pohádka může nastat. "Mýtus romantické lásky v nás zasívá pocit, že na takového partnera, který sám od sebe splní nevyslovené, máme skutečně nárok," dodává psycholožka.
Muži neumí číst myšlenky
Ale opravdu si myslíme, že někdo takový existuje? Někdo, kdo nám uvidí naše přání na očích? Zkusme se na chvíli vžít do kůže opačného pohlaví a představit si, co by udělalo radost některé naší dobré kamarádce. To je přeci jednoduché, té by určitě udělala největší radost večerní procházka. Nebo spíš lístky na koncert vážné hudby? Nebo možná noc pod širákem? Nebo snad umyté nádobí?
Přesto, že se na první pohled zdá, že ženská přání se dají uhádnout lehce, že nechceme nic tak výjimečného a v podstatě všechny to samé, přiznejme si, že mnohdy ani samy nevíme, co vlastně chceme. A jak to pak má vědět náš protějšek. "Každá toužíme po něčem jiném a jestli na to náš partner přijde, není testem jeho lásky k nám, ale jeho schopnosti telepatie," myslí si o tom své psycholožka.
Vyslovme svá přání, ať se splní
Jestli už tedy nechceme mít oči jen pro pláč nad dalším nesplněným romantickým přáním, je načase, naučit se jej vyslovit. A to pěkně nahlas a srozumitelně.
Bohužel, dalším kamenem úrazu je pro mnohé ženy to, že považují vyřčení svého přání nahlas za cosi špatného, sobeckého. Nemůžeme přeci partnera vysloveně nutit, aby splnil naše touhy, myslíme si zdánlivě altruisticky. "V důsledku si pak o to sice neříkáme, ale při tom očekáváme, že na to ten druhý přijde sám, což je vlastně svým způsobem ještě neskromnější," vyvozuje psycholožka.
Zapomeňme proto na skromnost, která je stejně falešná. Partner jen uvítá, když bude vědět, jak nás může konečně udělat šťastnou a nebude se muset dál nechápavě dívat na náš vyčítavý obličej s výrazem: Zase jsi to neudělal správné.
phdr. katarína lomská filasová
* Věnuje se konzultacím párovým i individuálním. Vede semináře osobního rozvoje. (Více zde) |
* Pomáhá klientům zorientovat se ve svém životě, zbavit se nefunkčních vzorců chování a rozšířit svůj úhel pohledu o nové možnosti řešení problematických situací. Pohádka proměněná v realitu je horor
Posledního váhání, zda svá přání skutečně vyslovit, nebo dál čekat na prince, nás zbaví představa, že bychom jej skutečně potkaly. Večeře při svíčkách, milování na pláži, záplava květin, růžových srdíček a něžných vyznání lásky, a to každý den. Dnes a denně. Nonstop růžová a přeslazená romantika.
Fuj. Jen to ne! To už není žádná pohádka, ale horor. "Plnění romantických představ je lepší brát jen jako zpestření vztahu a ne jako životní styl," potvrzuje i psycholožka, že kdybychom takového romantického něžného prince nakonec přeci jen potkaly, nejspíše bychom vzaly nohy na ramena a rychle utekly k drakovi.
Pusu mu dejte sama
Někdy ovšem touha po romantických gestech může pramenit i z nejistoty, co ten druhý cítí. Po pár letech už to mezi partnery nemusí jiskřit jako na začátku a právě nějaká ta romantika má nám ženám dokázat, že jsme stále milovány. Nemusí nám přitom vždy jít jen o velké činy. Někdy nám chybí jen pohlazení, objetí, pusa na přivítanou. O to si přece nebudeme každý den říkat?
"Na to většinou nejlépe funguje, dát mu tu pusu sama," radí psycholožka a tím vyvrací další romantický mýtus, že muž by měl začít vždy první.
Přestaňme proto čekat jako princezny, až se ten náš princ naučí číst myšlenky. Řekněme mu raději pěkně nahlas, co vlastně potřebujeme a co nám chybí ke štěstí. Nakonec se určitě ukáže, že ani on si s nějakým tím Bajajou nezadá. A pak budeme žít šťastně a spokojeně, jako v pohádce.
