Cítíte se bezpečněji ve vězení, nebo venku?
Určitě v práci. Venku už mě několikrát okradli, podobně jako každého občana v téhle republice, kterému už je šedesát jako mně. S touhle zkušeností jsem teď obezřetná. Vězňů jsem se nebála nikdy. Ani odsouzených mužů. Vedla jsem s nimi skupinovou terapii a vždycky jsem si byla jistá, že i kdyby si snad některý ze mě chtěl udělat rukojmí, ostatní mě budou vehementně bránit.
Nikdy jste neměla konflikt s vězněm?
Spíš jsem vězně v emočně silném rozpoložení uklidňovala. Jednou si jeden odsouzený za násilnou trestnou činnost vyžádal pohovor v pozdních večerních hodinách. Choval se velmi zvláštně a já měla na stole těžítko. Tehdy mi snad jedinkrát blesklo hlavou: No tedy, kdyby po tom těžítku sáhnul a napadl mě... Na patře jsme byli úplně sami.
Vážně jste nikdy neměla z odsouzených strach?
Mám takový asi neodborný názor. Říkám si, že je to jako se vztahem člověka a psa. Jakmile se bojíte psů a on ty vaše strachové pachy ucítí, troufne si na vás daleko víc.
Je troufalé přirovnávat vězně k psům.
Paní redaktorko, mluvím o feromonech - a připadá mi to přirozené. Když se nebojíte, nevydáváte ani pachové signály, které by druhému dodaly odvahu k agresi. To ale nemluvím o situaci, kdy jdete sama v jednu hodinu ráno opuštěnými ulicemi velkoměsta. To si vyloženě zahráváte.
Měla jste někdy obrazně řečeno chuť někoho zabít?
Nejhorší je vztek spojený s křivdou a bezmocí, emoce, kterými se musíte sama prokousat. I tyhle situace mě obrousily. Mám svou třináctou komnatu, kde to špatné skladuju. Je skvělá, protože je nafukovací. Mám dar od pánaboha, že poměrně rychle startuju z otřesů zas do pohody.
Kdy jste se cítila absolutně bezmocná?
Párkrát kvůli práci a párkrát i doma. Mám normální manželství, příští rok spolu budeme 40 let a během té doby jsme prožili několik krizí jako řada jiných dvojic. Už jsem půlila knihovnu a plánovala rozvod. Pak najednou zjistíte, že jsou to jen navršená nedorozumění, že věcem přikládáte jiný význam, než jaký mají.
Oba jste psychologové, tak mě napadá přísloví o kovářově kobyle, která chodí bosa...
Nejsme žádní ideální psychologové. Doma jsme normální chlap a ženská. Jsme tradiční rodina, v níž je mužský dominantní osobnost a má na starosti velký balík starostí a žena je přístav pro něj i pro děti.
Promítá se vaše práce do soukromí? Třeba že byste ze zvyku lpěla na důsledném zavírání dveří...
V chování ne. Jedině verbální, při rozhovorech s dospívajícími dětmi. Když jsem je upozorňovala na nejrůznější nástrahy života, tak obzvlášť synové mi říkali: "Mami už toho nech, vždyť jsi z toho vězení úplně mimo a máš pocit, že nás může potkat jenom to nejhorší."
Mámy berou občas své děti do práce. A co vy?
V prostorách, kde se odehrává trest odnětí svobody, nikdy nebyly. Snad jen výjimečně jsme se potkali v nějaké administrativní části.
Na co jste pyšná?
Na rodinu, na děti a na vnoučata. A v práci jsem pyšná na tým pracující ve Světlé a také na to, že jsem legislativně dotáhla trest odnětí svobody pro matky s dětmi do tří let i na návrhy, které je už jen třeba prosadit.
Jaké návrhy?
Například aby odsouzené do typu vězení zařazovali ředitelé věznic, nikoliv soudy. Skutková podstata trestného činu by měla určit počet roků, ale kde si je odsedí, o tom ať rozhodnou odborníci z vězeňské služby.
Kde to vázne?
Jde o složitý balík změn, provázený spoustou mechanismů a souvisejících předpisů. V tom spočívá ta obtíž. Je to ale na dobré cestě, půjde to, ale pomalu.
Máte přehled o všech odsouzených?
Už nestíhám číst spisy všech nováčků. Seznamuji se jen s těmi nejzávažnějšími trestnými činy. Nemusím znát všechny odsouzené, ale nutně je potřebuji vidět ve chvíli, kdy rozhoduji o tom, že je pustím ven na volnou vycházku, na návštěvu s rodinou mimo věznici, anebo dokonce že jim přerušíme trest.
Víte třeba koho dnes čeká propuštění?
Opušťáky podepisuji každý den. Dnes nikdo ven nešel, ale včera jsme propouštěli tři ženy, které měly podmínky kvůli majetkové trestné činnosti. Šla jsem se s nimi rozloučit a řekly jsme si sbohem.
Může mezi ředitelkou vězení a odsouzenou vzniknout přátelství?
Za minulého režimu jsem se coby psycholožka v Pardubicích spřátelila s odsouzenou, která ve vězení pracovala jako knihovnice. Seděla za vraždu svého manžela. Svou vinu vždy popírala, sama nevím, zda ten trestný čin spáchala, anebo nikoliv. Byla to nesmírně vzdělaná a kultivovaná žena. Její práci jsem tenkrát řídila a do knihovny pro odsouzené jsem vybírala i nakupovala nové knihy - o nich jsme si převážně povídaly. Po listopadu 89 šla domů. Několikrát jsme se viděly, dokonce jsem ji navštívila na Moravě. Zavzpomínaly jsme na ty strašné doby, kdy musely ve vězení chodit v šátku, nesměly pít kafe, měly málem vojenskou přípravu a nesměly se líčit, natáčet si vlasy, nesměly mít ani vlastní osobní prádlo - jen erár.
Často se odsouzené ženy pokouší o sebevraždu?
Tady tak jedna za rok. Vždycky je v tom zklamání, deziluze, vztahy mířící ven.
Utíkají z vězení?
Ne, snad na to ani nemají fyzičku. Ale ještě v Pardubicích jednou odešly ženy z pole. Nevěděly ale, kam se vrtnou, a skončily v kasárnách u Rusů. Jenže ti je vyhodili, a tak stály u silnice a stopovaly. Jel kolem náš autobus s příslušnicemi a jedna z nich povídá: "Ježišmarjá, to jsou ty naše ženský." Autobus zacouval, otevřely se dveře, odsouzené ženy tam vlezly, ocitly se v náručí vězeňské služby a přivezli jsme si je zpátky.
Jste s některými bývalými vězni v kontaktu?
Ještě jako psycholožka jsem dostávala spousty dopisů. Všechny mám schované. Ve funkci ředitelky jsem už od té bezprostřední komunikace daleko. Přesto občas ještě nějaká napíše. Naposledy jedna, která si odseděla třináct let. Psala, že se jí daří dobře, že si zvyká na nový život. Návrat po takové době je totiž šok, protože přijdete do úplně nových dějin.
| Plk. Mgr. Kamila Meclová vystudovala psychologii na Karlově univerzitě. Původně chtěla pracovat v kojeneckém ústavu či v dětském domově. "Nenapadlo mě, že skončím ve vězeňství." Začínala jako kurátorka pro romskou otázku, pak nastoupila jako psycholožka ve Vinařicích, a rovnou mezi recidivisty. Z kladenského sídliště se i s manželem, rovněž psychologem, a třemi dětmi přestěhovala do domku, který si postavili ve Slatiňanech, a Vinařice vyměnila za ženskou věznici v Pardubicích. V listopadu 1989 se stala poprvé ředitelkou věznice. "Doma jsme si poctivě sepsali všechna plus i mínus a já nabídku přijala." Další výzva přišla za pět let. Meclová se stala napřed náměstkyní, posléze až do roku 2005 generální ředitelkou vězeňské služby. Prosadila, aby ve vězení mohly být matky i s dětmi do tří let. Druhý rok řídí 180 zaměstnanců ženské věznice ve Světlé nad Sázavou, kde svůj trest odpykává 520 žen. Nedávno odsud po necelém roce odešla mediálně známá Kamila Velikovská, kterou týral manžel, než zemřel výstřelem z její pistole. Ačkoliv paní ředitelka měla na její případ vyhraněný názor, na záznam se o ní odmítla bavit. |
