Každý rodič i prarodič po příchodu dítěte na svět přemýšlí, jakým způsobem ho bude vychovávat, aby mu neublížil. A tak se setkáváme s tradičním přístupem uplatňujícím rady, doporučení a zákazy i tím modernějším, kdy se dítěti dovolí skoro všechno, aby se mu nezasahovalo do jeho osobnosti. Stejně se nakonec však k doporučením a zákazům přikročí.
Každého zdrav první - to už neplatí
Vyjít v dětství na ulici a nepopřát sousedům nebo pošťačce dobrý den, to zavánělo napomenutím. Dřív se lidi na menších městech spontánně zdravili a přispívalo to lepší atmosféře, dnes na sebe nepromluví často ani obyvatelé na jedné chodbě paneláku.
Jak to je se zdravením? Naši blízcí měli samozřejmě pravdu, děti by měly skutečně všechny zdravit jako první. Když však dospějeme, začnou i na nás platit pravidla společenského chování, a tak jako ženy nebo starší lidi bychom měli na pozdrav spíš hlavně odpovídat. Měli bychom být zdraveni těmi ostatními.
Mohlo by se totiž stát, že pokud se příliš rychle a při každé příležitosti hrneme do pozdravení a i mladší, muže nebo níže postavené lidi zdravíme jako první, vydáváme tím signál, že se vlastně cítíme trochu podřízení. Asertivnější někdy je s milým úsměvem a s přímým pohledem na pozdrav počkat. Teprve když nepřichází, pozdravit tak, aby dotyčný pochopil, že někde šlápl vedle. Nebo si třeba o pozdrav rovnou říct.
