Pak se kdekdo diví, že taková tchyně neví, co se hodí a s čím může narazit. Já třeba nedávno špitla zeťovi, ať dává pozor, aby mu děti na skalnatém svahu, kam měl s nimi namířeno, někam nespadly.
"To by mě nenapadlo," plácnul se významně do čela, takže jsem se za nadbytečnou radu hned zastyděla.
Možná bych ten manuál mohla začít sepisovat sama. Rada první by zněla: Neradit! Nikdy.
Už jsem to začla dávat na papír, když zetě okradli. Přesněji řečeno, vytáhli mu v restauraci peněženku z kapsy saka, které měl pověšené na opěradle židle. Přišel nejen o peníze a kreditní karty, ale i o řidičák.
Fakt jsem ho litovala. Nemohla jsem ovšem nepoznamenat, že nechávat peněženku v odloženém saku je, jak známo, riskantní.
"Tobě je to známo?" podivil se. "Tak proč jsi mě na to nikdy neupozornila?"
Musela jsem první bod manuálu změnit: Radit, ale jen ve vybraných případech. Jenže jak poznat v kterých? Rozhodla jsem se, že se pokusím vystopovat v tom nějakou zákonitost. Nemůže jít přece o žádnou velkou vědu.
Příležitost se naskytla v souvislosti s tím řidičákem. Byl vydaný v Americe a získat duplikát v Česku není tudíž jednoduché. Rozhodla jsem se, že když už jsem vlastní nedbalostí nezabránila krádeži, měla bych pomoci alespoň s odstraňováním následků.
Zjistit, co je v Česku třeba na cestě k novému průkazu podstoupit, mi nedalo mnoho práce. Zapsala jsem si seznam úkonů a štrébrovsky se s nimi vytasila: Musíš mít výpis z rejstříku trestů, dále výpis z registru řidičských průkazů, lékařské potvrzení, zaplatit si autoškolu...
Zarazil mne už tady, ačkoliv seznamu ještě nebyl konec. Znechuceně. Co se mu to snažím namluvit? Proč by měl dělat všechny ty nesmyslné úkony znova, když přece už dvacet let řídí a žádného přestupku se nedopustil. Chci ho snad záměrně deptat?
Takže ještě jinak: Rada může být sice někdy žádoucí, avšak je třeba dávat si pozor, aby se člověk jejím prostřednictvím nestal poslem špatných zpráv.
Je zřejmé, že sestavit manuál pro tchyně nebude žádná legrace. Možná je to pravý důvod, proč zatím nikdo žádný nevytvořil. Přitom by musel jít na odbyt, protože cílová skupina je mimořádně početná. Tchyní je v populaci nejspíš víc než třeba novomanželek nebo i pubescentek, na které tak rády sázejí například barevné magazíny.
Lekce s názvem "Jak udělovat rady" by měla být následována lekcí "Jak rady přijímat", protože to je taky důležité.
Osobně mám dokonce pocit, že v tomto směru více dostávám než dávám. Můj zeť mi totiž radí často, jako by měl starost, aby mě někdo nenapálil. A dělá to zjevně rád. Myslím, že se nemýlím, když řeknu, že by vůbec neprotestoval, kdybych se ho každé ráno, než začnu cokoli podnikat, zeptala, jestli jdu na věci dobře a jak by to dělal on.
Někdy zapomenu, a to je trochu zklamaný, rezignovaně krčí rameny a ve tváři se mu usadí výraz, jako že nemá zapotřebí se vnucovat.
Z toho by ovšem plynulo, že klíčovou roli v dilematu radit či neradit může hrát vyžádání, respektive nevyžádání.
Možná jsou lidi nakonec radši, když od nich rady žádáte, než když jim je poskytujete. Aspoň mezigeneračně.
Zvážit by se ale mohla i otázka placení. Jestli by nebylo vůbec nejlepší poskytovat rady výhradně za peníze (zadarmo jen k narozeninám).
Jasné je, že takový manuál je prostě příliš vážná věc, než aby bylo možné ho uspěchat. Tchyně si budou muset zkrátka ještě trochu počkat. Bezradné.
 Autorka Radka Kvačková vystudovala FAMU. Dlouhá léta pracovala ve Svobodném slově. V roce 1990 přešla do Lidových novin, pro které nyní připravuje vzdělávací přílohu Akademie. Žije s manželem Petrem na Malé Straně, má dvě děti a čtyři vnoučata. Vydala knížky Něco mezi tím a Potopa a já. Její fejetony pro ONU DNES najdete na www.itchyne.blog.cz. |
