V osmnácti to byl jeden sedmatřicátník.
Věděl, která knížka stojí za přečtení a která ne, co je originální a co jenom snobské, jak se oblékat a co pít. Byl si jist, že povídat si ve dvou a mít při tom na sobě šaty, je omezující, ba hloupé. Nabeton taky věděl, že nevěra u chlapa je přijatelná, zatímco u ženský naprosto nepřijatelná.
Hrozně jsem se těšila, až trochu zestárnu a udělám si na všechno taky jasný názor. Tak kolem třicítky to vypadalo nadějně. Začínala jsem se orientovat například v politice a zřetelně rozlišovala - komunista rovná se darebák, nekomunista rovná se charakter. Tedy než mi někdo připomněl, že do komunistické strany vstoupil v osmačtyřicátém i můj oblíbený strýc Karel. Měl na vybranou: vystěhovat se i s rodinou a starou matkou z rodného domu, opustit svoje povolání a jít pracovat do cihelny, anebo dělat místní maloměstské organizaci KSČ pokladníka. Zvolil druhou variantu.
Moje jistota se začala lámat. Když došlo například na diskuse o sudetoněmecké otázce, nebyla jsem schopna vyjádřit svůj názor pevně a jednoznačně jako jiní. A neumím to dodnes.
Vždycky si vzpomenu na nějaký příklad z rodiny. Dědečkovi z mužovy strany zapálili Němci v pětačtyřicátém na Vysočině střechu nad hlavou, což je jistě dobrý důvod k jejich odsouzení. Jenže ten dědeček s babičkou a částí svých dospělých potomků zabalili, co jim zbylo, a udělali něco, co mě nutí Němce zase litovat: odjeli do pohraničí, a když jim tam přidělili náhradní stavení s hospodářstvím, nastěhovali se, přestože v něm původní majitelé ještě byli. S tím se mi těžko smiřuje, protože je nepochybné, že sedláci s mozolnatýma upracovanýma rukama byli jiní Němci než ti, kteří zapálili tu chalupu na Vysočině.
Zkoušela jsem se dobrat původního viníka obou nespravedlností, ale pořád mi to nejde. Když odsoudím předky, že využili necitlivě výhody vítězů, hned je začnu omlouvat vyhořelým hospodářstvím.
Ale potom najdu vysvětlení i pro ty vojáky, kteří jim zapálili chalupu. Nejspíš by to neudělali, kdyby se skupina místních chlapů nepokusila zabránit jim v ústupu západním směrem.
Můžou tedy za vyhořelý dům a obsazování ještě obydlené kuchyně ti chlapi? To se taky přece nedá říct. Copak by šli na ustupující vojáky, kdyby nebylo předchozí německé okupace a všech těch zvěrstev?
Dobrat se kategorického postoje mi prostě nejde. A to se snažím. Dobře totiž vím, že člověk, který na sebe trochu dbá, nevychází bez jasného názoru ani na zápraží, natož na ulici. Co kdyby mu náhodou přistrčili před pusu mikrofon a zeptali se, co si myslí třeba o feminismu, klientelismu, nacionalismu, terorismu, sionismu, automobilismu, individualismu nebo o psech bez náhubku?
Bývaly doby, že se nedoporučovalo vycházet z domu bez klobouku nebo bez punčoch. Dneska můžete jít na veřejnost téměř bez oblečení, nikoliv však bez stanoviska.
Podle mých zkušeností to taky skoro nikdo nedělá. Koho potkám, ten stanovisko má. Ví, kdo za co může (politici, estébáci, bývalí komunisté), co je potřeba dělat (všechny je vykopat), co se stalo a stát nemělo, anebo nestalo a stát mělo (v této souvislosti mne jednou zaujal neskutečný výrok ,nestalo se částečně nic‘).
Přitom skoro vůbec nezáleží na věku. Vědí už i velmi mladí, dokonce by se dalo říct, že jsou si ještě jistější než ti zkušení. Už mě napadlo, jestli nejde o svého druhu nezralost nebo omezenost. Třeba jen neumějí nepřemýšlet v souvislostech a z více stran. Vlastně jsem si byla skoro jistá.
Jenomže, a v tom je právě moje potíž, jenom ,skoro‘. Když o tom totiž začnu uvažovat víc, zase znejistím: Co když přemýšlejí a bez zátěže došli dál? Zatímco já přešlapuji v blátě uprostřed řeky dění, oni udělali ještě další krok, a dostali se tak na pevný břeh, z něhož je lepší přehled... a jsem zase, kde jsem byla.
| Autorka vystudovala FAMU. Dlouhá léta pracovala ve Svobodném slově. V roce 1990 přešla do Lidových novin, pro které nyní připravuje vzdělávací přílohu Akademie. Žije s manželem Petrem na Malé Straně, má dvě děti a čtyři vnoučata. Vydala knížky Něco mezi tím (sbírka fejetonů) a Potopa a já. Pracuje pro Lidové noviny. |
