Blanka
její příběh najdete ZDE
Blanka evidentně postrádá lásku. Cítí degradaci nejen partnerského vztahu, který se omezil pouze na úroveň provozních záležitostí, ale hlavně má pocit zneuznání sebe samé, jako ženy. Uzavírá se tedy do svého "zákopu", a nemá a ani mít nemůže vnitřní sílu aktivně vnímat a prožít to, co manžel a jejich manželství nabízí pozitivního.
Oba se v takovém manželství navzájem chápou jako protivníci, nepřátelé, téměř jdoucí proti sobě. V rámci války však nedokáží problémy vyřešit a konstruktivního soupeření ve formě soutěže o to, kdo je lepší, hodnotnější, nejsou schopni.
Blanka se zvenčí a z donucení snaží o ironické popření doporučených "zaručených receptů", jak uchovat dobrý vztah. Tím se však jedině propracovává k parodii na možnost skutečného řešení. Jestliže se totiž žena snaží přijmout variantu formálních tanečků okolo partnera, může ji to dovést jen k prohlubující se vnitřní i vnější agresi vůči partnerovi. Ona se totiž potřebuje cítit (a necítí) ve vztahu rovnocenná.
Milan má pocit, že je jeho žena nespravedlivá. Snaží se pro rodinu, ale chybí mu partnerčina satisfakce. Má pocit nesymetrie v tom, co kdo pro rodinu dělá a sám si myslí, že dělá všechno, zatímco jeho žena nic.
Jak z toho ven? Řešení nezná, zdá se mu, že žádné neexistuje vzhledem k materiálním statkům, které vytvořil. Kvůli pocitu nespravedlnosti vnitřně odmítá možnost podívat se věc jinýma očima, empaticky, tj. s porozuměním pro pocity druhé strany, se snahou pochopit partnerku a hledat společné řešení.
Co s tím?
Ani jeden, ani druhý se nevykopou ze svých ukřivděně prožívaných pozic sami, bez pomoci někoho s nadhledem. Takovým prostředníkem mezi nimi nemůže být být ani rodič, ani kamarád, ale jedině nezávislý odborník z oboru psychologie, specializovaný na partnerské vztahy. V takovém manželství potřebují oba tlumočníka, protože každý již mluví jinou řečí.
