Prochází láska žaludkem?
Záleží na fázi vztahu. K počátečnímu období zamilovanosti patří i jiné trakty, kromě zažívacího. U dlouhodobých vztahů souvisí láska i s tím, jak jsou partneři schopni kooperovat v běžném provozu, včetně domácnosti a vaření.
Nemusí tedy nutně skončit jako to jídlo...
Pokud máte na mysli finální produkt potravy, tak z lásky rozhodně nemusí zůstat totéž, co z jídla.
Nejpopulárnější z manželských poradců v Česku bývala před lety Sally (novinářka Jiřina Hanušová), pak MUDr. Miroslav Plzák a teď vy. Je to tak?
Asi ano. Možná je to i tím, že když jsem začínal, moc dalších psychologů se u nás partnerskými vztahy nezabývalo. Navíc mi nevadí vystupovat veřejně.
Posunulo se poradenství od dob Sally?
Před čtyřiceti lety fungovala v Česku jediná poradna v Praze a v současné době máte v Česku státních poraden zhruba osmdesát. Mění se i to, s čím za námi klienti přicházejí. Zpočátku se lidé přece jen ostýchali, a když za námi šli, tak zpravidla se zásadními konflikty: domácí násilí, alkohol, komplikovaná nevěra. Dnes řešíme daleko širší spektrum problémů.
Chcete říct, že dnes se partneři pohádají a hned druhý den běží do poradny?
I to se samozřejmě někdy děje. I když míň, než asi tak před dvaceti lety. Tehdy se k nám objednávali už ve chvíli, kdy měli třeba jen pocit, že vztah už není to, co dřív. Tehdy jsme všichni zacházeli s časem trochu rozmařile a zajít si společensky popovídat do poradny nebyl v té době problém. Teď naopak s časem bojujeme a k návštěvě je zapotřebí silnější motivace. Navíc má dnes každý sedmý Čech s poradnou osobní či zprostředkovanou zkušenost. Takže její návštěvu už lidé nevnímají jako ostudu.
Často označujete za moderního nepřítele vztahů mobilní telefon...
Je to samozřejmě čertův vynález. Nevěra je kvůli němu častěji odhalena a partner se dozví o něčem, o čem by jinak neměl ponětí...
Hlavní chyba...kterou ve vztazích děláme všichni bez ohledu na pohlaví, je, že žijeme v iluzi, že bychom toho druhého mohli předělat. |
Jenomže nevěr není víc, ale stejně. Jen se jich - a právě hlavně kvůli mobilu - víc "provalí". Smůla, protože mnohdy jde jen o něco, co by se dalo nazvat nezávazným, možná neškodným flirtem. Jenže v okamžiku, kdy mobil informaci odhalí, je třeba s ní "jakoby něco dělat". A to "jakoby něco dělat" představuje větší riziko, než kdyby celá situace odezněla a všechno by zůstalo utajeno. Vždyť plno vztahů přes internet je opravdu jen virtuálních. Lidé si dopisují, trošku se odvážou a ono to vypadá, že ti dva spolu bůhví co všechno prožili. Pravda třeba je, že neprožili vůbec nic, než že si vyměnili pár mailů. Ale když na to partner přijde, vysvětlujte mu to.
Poslal jste sám někdy kompromitující esemesku omylem své ženě?
Buď se mi to nepovedlo, anebo mám tak rozumnou manželku, že bych se to ani nedozvěděl.
V abecedě nevěr, kterou jste sestavil, zmiňujete pod písmenem S nevěru "studijní". Uvádíte ji slovy: "Nezbývá než utrousit pár slov také do vlastních řad..." Skoro jako byste se přiznal...
Pokud jde o toto manželství, ženil jsem se tak pozdě, že už jsem mohl mít dostudováno.
Mohl mít...
Je na vás, jak s mou odpovědí naložíte.
Měli jste doma rodinnou krizi podobnou těm, co řešíte v poradně?
Termín krize je příliš vážný a měli bychom ho používat obezřetně. Jestli si ale myslíte, že jsem prožil 30 let líbánek... tak to ani náhodou. Ale naše profese má výhody: za prvé víte, že proti tomu, co slyšíme od klientů, prožíváme my jen slabý odvar. A za druhé zjistíte, že si stejně musíte pomoct sami. I kdybychom chtěli jít do poradny, bylo by těžké vybrat si, za kým. Neměl by to být nikdo, koho známe. Jenže jestli máme v Česku na tři stovky manželských poradců, tak jich 290 znám osobně a těm zbylým deseti bych třeba nevěřil.
Syn studuje psychologii. Bude poradcem pro rodinu a manželství jako jeho rodiče?
Víc ho baví pracovat s dětmi. Známé jméno je spíš handicap než výhoda, protože svádí ke srovnávání. Nikomu by nedělalo dobře být celý život jen "ten mladej Šmolka". Myslím, že se bude snažit pracovat v jiném psychologickém oboru.
Vaše paní dělá stejnou práci jako vy. Není ale tak mediálně známá. Nevadí jí to?
Vadí jí snad jen neomalená otázka typu "nejste vy manželka toho Šmolky?" Dokonce jeden čas zvažovala, zda by nebylo lepší, kdyby používala svoje dívčí jméno. Ale vzhledem k tomu, že se jmenovala shodou okolností Weissová (Poznámka redakce: Petr Weiss, známý psycholog - sexuolog), moc by si nepomohla. Ona dobře ví, že kdyby nás dva někdo porovnával, jsou oblasti, v nichž je lepší.
Třeba?
Má větší empatii, větší trpělivost, je možná dokonce vzdělanější, sečtělejší, má víc certifikátů než já. Je na sebe až příliš náročná, velmi seriózní a svědomitá. Spolupráce s médii jí dá moc práce, protože pečlivě shání informace, studuje, což já zas až tak neprožívám.
A jaká je vaše silná stránka?
Dobře vařím.
Myslím profesně.
Někdy je to výhoda, že mě vzhledem k věku a popularitě klienti berou jako větší autoritu. Mé slovo má větší dopad.
Myslíte si po téměř 40 letech poradenské praxe, že rozumíte partnerským vztahům?
Rozumět a umět s fakty nakládat není vždy totéž. Ptáte-li se, zda rozumím, proč se něco děje, a dokážu případně odhadnout, co bude dál, tak to asi ano. Dokonce je to tak, že pokud znám pár základních údajů a vyslechnu pár prvních vět příběhu, mohl bych ho už ve většině případů za ně dopovědět. V té chvíli však ale musím dát klietům dost prostoru, aby situaci popsali sami. Potřebují se totiž také vypovídat.
Takže rutina.
Otázka je, zda je rutina špatná. Mám kamaráda, který za rok odoperuje dva až tři tisíce šedých zákalů. Pracuje s rutinou, což je ale asi dobře, protože on pak zákrok dokonale umí.
Zaskočilo vás v praxi něco?
Někdy je zřejmé, co by pomohlo, jenže pro klienty je ideální řešení nepřijatelné. Často jde o scénář týraných žen. Je evidentní, co by jim pomohlo, ale ony vesele trpí dál a nemají pocit, že by se měly napřed samy léčit. To se pak cítím bezmocný. Co mě kdy zaskočilo, vám neřeknu. Jakmile totiž klienti odejdou, udělám si pár poznámek a okamžitě na ně zapomenu.
Víte třeba, kdo za vámi přišel včera?
Možná nějaké tváře, ale příběhy mi splynou.
Máte být empatický a zároveň si zachovat nadhled. Docela křehká rovnováha...
Musím odhadnout, co klientům víc pomůže. Zda rady, anebo terapie, která víc pracuje na vztahu mezi klientem a terapeutem. Jsou dvojice, které potřebují jen vyslechnout, a po správně položené otázce hned vědí, co dělat. Kolegové, kteří pracují víc se vztahem, obvykle dřív vyhoří. Ti druzí se empatii naopak brání a mohou pak klientům připadat odtažití.
Co vás po tolika letech na práci ještě baví?
Nechodím se do práce bavit, ale uspokojení spočívá v tom, že se my poradci jako jedni z mála v oboru setkáváme s motivovaným klientem. Přichází za námi dobrovolně a chce na sobě a na vztahu pracovat. Jsem rád, že pracuji v drtivé většině s normálními lidmi, kteří mají starosti a trápení, ale netrpí žádnou patologií, z níž by mohlo být člověku do breku, nebo zle.
Máte přátele mezi klienty, jimž jste pomohl?
Ne a velmi bych se tomu bránil. Když skončí kontakt s poradcem, měl by se mu správný klient spíš vyhýbat. Sdílel s ním životní etapu, která byla bolestivá, něčím nepříjemná, provázená událostmi, které by nejraději zapomněl, anebo za které se dokonce stydí. Není správné potkávat terapeuta, který mu nepříjemnou situaci připomíná. Stejně tak není vhodné, aby se z přátel poradce stali jeho klienti. Psycholog si pak myslí, že by se měl víc snažit, čímž naopak spíš dost zkazí. A navíc může utrpět jejich přátelství.
Neříkejte, že když si kamarád posteskne na adresu manželky, že vy jen mlčky přikyvujete.
Poradím mu, ale situace mezi námi není definovaná jako klient a terapeut. I vám poradí kamarádka, stejně jako já poradím svým přátelům.
Ale vám mohou přátelé víc důvěřovat než já svým kamarádkám- rádkyním amatérkám.
Vám třeba kamarádka řekne..."já bych ho na tvém místě hnala", zatímco kamarád-psycholog by se k takovým větám uchylovat neměl.
Představa domácí "hádky" dvou rodinných poradců-psychologů je docela legrační. Hádáte se odborně?
Nemyslím si, že by naše střety vypadaly jinak než v jiných rodinách jen proto, že je člověk "postiženej" profesí. Kdyby jeden z nás argumentoval odbornými poučkami, tak ho ten druhý oprávněně přizabije. Drtivá většina konfliktů se odehraje v emocích. Ve chvíli, kdy pocity poměřujete s poučkami z poraden, nasazujete na ně racionální škatulky a začínáte mentorovat. A to je opravdu na zabití.
Člověk si někdy výběrem povolání vlastně řeší vlastní problém. Vy ale nejste ten případ.
Myslím si, že celou svou praxi se dost bráním tomu, abych byl psycholog jinak než povoláním. Nikdy jsem nechtěl žít v nějakém profesním ghettu a brát svou práci jako poslání. Je výhoda mít přátele v jiných oborech. Občas mi někdo řekne, že vůbec nepůsobím jako psycholog, a to vnímám jako velkou lichotku.
|
PhDr. Petr Šmolka * Narodil se v Praze 16. 4. 1946. |
