Říkalo se tomu "ostrůvek života" a sestry ji ošetřovaly jen skrze plastové rukávce uvnitř stanu.
"Psal se rok 1987 a my jsme neměli pro pacienty ani dost léků, ani speciální stravu, takže jsme jim složitě kupovali hluboce zmražená jídla, abychom je nenakazili nějakou zvenčí přinesenou bakterií. Nebo jsme předělali staré zubařské křeslo na místo, kde se tito pacienti mohli ozařovat," popisuje dnes jednaosmdesátiletá lékařka Marcela Lukášová, která transplantace u nás pomáhala rozjíždět.
Tento týden se první transplantovaná pacientka sešla v Ústavu hematologie a krevní transfuze s tou zatím poslední, která je již tisící transplantovanou v ústavu.
Právě pražský hematologický ústav byl první, kdo s transplantacemi v tehdejším Československu začal, a dělá jich u nás doposud nejvíc ročně.
"To já už ve stanu žít nemusela, jen ve speciálním pokoji," podivovala se starým záběrům na nepohodlné igelitové "rakve" Stanislava M., která také kvůli leukemii podstoupila transplantaci před dvěma měsíci, ve svých osmapadesáti letech.
"Tehdy to sice nebylo pohodlné a úplně jsem ve stanu zapomněla, jak voní vzduch venku, jenže šlo o život, a když člověk bojuje o naději na budoucnost, tak ho podobné nepříjemnosti moc nezajímají," vyměňovala si s ní zkušenosti první pacientka, dnes osmačtyřicetiletá Dagmar Dicková.
"Celkově v Česku ročně proběhne asi 200 těchto transplantací kostní dřeně od dárců," říká k tomu šéf transplantačního programu ústavu Antonín Vítek.
Transplantace sama o sobě nebolí, protože jde jen o infuzi do žíly, nepříjemné je to okolo: kvůli ozařování a chemoterapii pacient přijde o vlasy a imunitu. Šanci na dlouhodobé přežití má u vážných forem leukemie asi 60 procent lidí. Pro většinu z nich je to však jediná šance na uzdravení.
