Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

První báseň se jmenovala Prase, říká autorka hry Hrdý Budžes

  0:28aktualizováno  0:28
Je autorkou známé knihy Hrdý Budžes, v níž holčička Helenka vtipně komentuje atmosféru 70. let v Československu. Přestože život Ireny Douskové Helenku v lecčems připomíná, ona sama je už na toto srovnávání alergická.

Irena Dousková - autorka známé knihy Hrdý Budžes | foto: Lucie Robinson

A hrdý buď, žes vytrval ... Patřila báseň, z níž jste si vypůjčila a upravila tento verš pro titul knížky, v dětství k vašim oblíbeným?

Pravda je, že tato konkrétní Neumannova báseň patřila mezi ty, které se do omrzení recitovaly a taky komolily. Já sama jsem ji nikdy nerecitovala, ani se mi nijak zvlášť nelíbila, spíš naopak. Ale toho "Budžese" jsem se v ní domnívala slyšet. Ostatně takových záležitostí bylo víc, kupříkladu z poslechu slovenské hymny (Nad Tatrou sa blýská...) jsem měla pocit, že se tam jedná o jakási "trousa" a že je to něco jako česká humna.

Vaše nejznámější knížky Hrdý Budžes a Oněgin byl Rusák jsou vtipné, i když člověku při čtení občas zatrne. Chtěla jste vždycky psát veselé knihy?

Nevymezuji si to dopředu tímto způsobem. Ten lehce naivní pohled chytrého dítěte mi umožnil určitou komiku. V tomhle smyslu to byl záměr, ale podtext je vážný. S humorem se vypráví o věcech, které moc veselé nebyly. Podobné je to třeba u některých židovských anekdot nebo politických vtipů. Vypořádávají se se špatnými věcmi, které jsou silnější než my, a proto s nimi nemůžeme přímo bojovat. Ale za humoristické ty knihy nepovažuji. Je mi bližší tragikomika.

Vaše nejnovější kniha O bílých slonech není vůbec veselá. Došel vám humor?

Není, to se všem omlouvám. (Směje se.) Ale psát jenom veselé knihy by mě nebavilo a kromě toho je to dřina.

Děj většiny vašich knížek se odehrává v minulosti. Dnešní doba vás tolik neinspiruje?

Je to různé. Některé jsem napsala i ze současnosti. Neřekla jsem si, že budu psát jen o minulosti. Nápad či téma se většinou samo vynoří, když nějakým způsobem uzraje. Zážitky ze 70. a 80. let byly zkrátka silné. Člověk jako malý a mladý všechno vnímá intenzivněji. I ta nejnovější knížka se odehrává v 70. letech. Spousta věcí, které jsem chtěla vyprávět, se do stylizovaného vyprávění v Budžesovi nebo Oněginovi nehodila. Chtěla jsem se do té doby vrátit, ale trochu jinak, bez vtipkování.

Úplně první knížka, která vám vyšla, byly básničky, píšete je pořád?

Musím upozornit, že nebyla jen moje. Byly to čtyři malinké sbírky čtyř lidí. Od té doby jsem občas nějakou básničku napsala, nikdy jsem úplně nepřestala. A nějakou náhodou je v posledních dvou letech zase píšu hodně. Dnes vlastně nejvíc pracuju právě na sbírce básní.

Kdy jste je začala psát?

Úplně první báseň, tedy spíš říkanku, jsem napsala či vymyslela v pěti letech. Použila jsem ji pak v Hrdém Budžesovi. Byla složena na záchodě, kam jsem se ráda schovávala, když jsem byla malá a chtěla jsem, aby mi všichni dali pokoj. Jmenovala se Prase. Za našimi, za vraty, vysedává prase. Hele ho, už zase. To jsem ještě nechodila do školy. Číst skutečné básně a pokoušet se je psát jsem začala až na gymnáziu.

Irena Dousková

Dala jste je tehdy někomu přečíst?

Dávala, my jsme tam strašně brzy vytvořili takovou partičku s uměleckými sklony, dělali jsme různé výstavy, ukazovali si navzájem své texty a pořádali večery poezie. S kamarádkou Lucií Lomovou, která je výtvarnice a maluje komiksy pro dospělé i děti a ilustruje mimo jiné moje knížky, jsme byly zakládajícími členkami několika takových spolků. Měli jsme štěstí, že se ve třídě i v ročníku sešlo hodně zajímavých lidí s podobnými zájmy. Už od prváku jsme se pokoušeli o trochu legrační umělecký život. S Lucií jsme psaly divadelní hry a pak jsme je uváděly v nějakém hospodském sále nebo v Radaru. To je malé divadélko v Praze u Strossmayerova náměstí. Nepsaly jsme jenom do šuplíku, měly jsme svůj malý okruh čtenářů a své spřízněné publikum .

Chtěla byste být radši mladá dneska?

No, nevím. Chtěla bych být mladá, nebo spíš mladší. Kdo by nechtěl. Začíná to být už na pováženou... Ale nevyměnila bych svůj život. Už pro to, co člověka jeho zkušenosti stály. Nechtěla bych nic z toho zahodit, ani výměnou za to, že by mi teď bylo dvacet.

Spousta lidí popisuje osmdesátá léta jako čas, kdy se cítili jako v kleci. Co vy?

Na gymnáziu jsme o tom vedli nekonečné debaty. Přestože člověk zažíval spoustu hezkých věcí, které patří k mládí, byl věčně zamilovaný a dobře se bavil, na druhou stranu si živě pamatuju, jak jsme z toho byli nešťastní, jak jsme se topili v beznaději a bezvýchodnosti. Vyhlídky do budoucna byly tristní. Co všechno nebudu moct v životě dělat, co se nesmí a kam se nesmí. Bylo celkem pravděpodobné, že se nikdy nepodívám třeba do Paříže anebo se tam podívám, zůstanu a už se nebudu moct vrátit. Emigraci jsme řešili neustále a mnozí to udělali. I my jsme nad tím uvažovali. Nebylo to nic veselého a na tu dobu nekoukám se sentimentem a jak se tomu říká...

...s nostalgií?

Přesně tak. Znám spoustu lidí, kterým se obraz té doby v hlavě proměnil a posunul směrem právě k určité nostalgii a trochu si pletou, jaká ta doba byla, s tím, že byli mladí a krásní. Já na ní moc dobrého nevidím a jsem ráda, že je pryč.

Vnímají to vaše děti jinak, když znají vaše knihy?

Ať chtějí nebo ne, tak vyrůstají ve sféře mého vlivu. Znají moje knížky a o spoustu věcí se zajímají víc. Povídáme si o tom a i můj jedenáctiletý syn Matěj, když zaznamená, že jde v televizi dokument o Stalinovi nebo Hitlerovi, tak se jde dívat. Jsem ráda, že čtou. Něco se jim plete, některé souvislosti nechápou, ale rozumí tomu asi víc než mnoho jejich vrstevníků.

Vaše knížky jsou přiznaně autobiografické, nemáte pocit, že do vás každý vidí?

Jsou autobiografické jen do určité míry. Často se mě na to někdo ptá. Používám částečně i své vzpomínky a zážitky, ale to dělá více nebo méně skoro každý autor. Stejně tak i fabuluji. Opravdu autobiografickou knihou je pro mě například Rok kohouta Terezy Boučkové. Až do důsledku v knížkách svoje ledví neodkrývám. Navíc ty dvě knihy, o kterých se u mě mluví v souvislosti s autobiografií, Oněgin a Budžes, jsou velmi stylizované. Není mi ani osm ani osmnáct.

Hlavní hrdinka obou knížek Helenka měla řekněme problematický vztah s matkou. Co tomu říkala vaše maminka, když si je přečetla?

Můžu pořád dokola opakovat, že to není realita, že s postavami zacházím tak, jak to potřebuje můj příběh, a ne že bych jen popisovala někoho, koho jsem potkala nebo s kým jsem žila, ať už rodiče nebo kohokoli jiného. Lidé to tak stejně někdy vnímají a těžko jim to vymluvíte. Už se o to ani moc nesnažím. Popravdě musím říct, že máma z Oněgina nebyla nadšená. Říkala mi: "Já můžu stokrát vysvětlovat, že to nejsem já, ale stejně abych se styděla přijít mezi lidi."

A co tomu říkal otec?

Když kdysi přečetl Budžese, tak se mu to docela líbilo, i když se ho některé pasáže trochu dotkly. Ostatní knížky nečetl, před osmi lety zemřel.

Odešel do Izraele do emigrace, když jste byla malá, stihli jste se poznat později?

Poprvé jsme se potkali až v roce 1989, to mi bylo pětadvacet. Sešli jsme se na týden v Římě a bylo to hrozně silné. Pánbůh nám dal deset let času, kdy jsme se mohli stýkat a pokoušet se něco dohnat a navzájem pochopit. Napravit všechno se úplně nedalo. To jde těžko, celé mé dětství a dospívání s námi nebyl. Nevyrůstala jsem vedle něj, s jeho ochranou a radou. To se nedá vrátit. Na druhou stranu jsme si rozhodně měli o čem povídat.

Zajímalo by mě, jestli se dá vycítit z cizího člověka to, že je to váš otec.

Určitou blízkost člověk zaznamená už během prvních minut. Mnohé podobné rysy těžko může popřít, i kdyby náhodou chtěl. Nestihli jsme všechno, ale zaplať pánbůh i za to málo. To taky byla jedna z věcí, které vypadaly naprosto beznadějně. Bylo velmi pravděpodobné, že ho nikdy neuvidím.

Vzpomínáte na něj často?

Už je to pár let, co zemřel. Je mi líto, že v našich rozhovorech nemůžeme pokračovat. Ne vždycky to bylo idylické, hodně jsme se hádali a bylo co vysvětlovat. I dnes, když se něco děje, tak si říkám, že by bylo sakra fajn sednout si s ním u kafe. Co by řekl na to a na ono. Včetně toho odstupu, který měl proto, že žil někde jinde. Neměli jsme spolu vztah typický pro otce a dítě.

Irena Dousková

Hodně dětí si nepřítomného rodiče idealizuje.

U mě se to měnilo. Jako dítě jsem byla hrozně naštvaná, že opustil maminku i mě. Měla jsem ho za darebáka. Šlo to tak daleko, že když jsem u babičky našla jeho dopisy nebo fotky, které si schovávala v šuplíku, tak jsem je roztrhala na kousky a spláchla do záchodu. Když mi bylo dvanáct, tak jsem si vynutila na rodičích, že chci změnit jméno. Jmenovala jsem se jinak než zbytek rodiny a dost mě to trápilo. Jméno, které používám dodnes, je jméno mojí matky za svobodna.

Jaké jméno jste si tehdy změnila?

Jmenovala jsem se Irena Freistadtová. Irena jsem po jeho mamince, kterou zavraždili Němci v koncentráku. V pubertě jsem si uvědomila, že i já jsem tak trochu Židovka, a začala jsem se zajímat o své židovství. Vrhala jsem se na všechnu dostupnou literaturu a přes tohle jsem se dostala zpátky k otci. Nevím, jestli jsem si ho idealizovala, ale každopádně ve mně rostla zvědavost a touha ho poznat. Možná jsem chtěla poznat hlavně sama sebe. Měla jsem pocit, že je ve mně prázdné místo.

Nechtěla jste rovnou odjet za ním?

Tehdy to vůbec nebylo možné.

A později?

Náš vztah byl trošku složitější. Můj otec měl novou rodinu a dvě děti, ale dlouho jim neřekl, že existuju. Pamatuji si, že o mně nevěděli ještě dlouho poté, co jsme se stýkali. Nevěděli, že za mnou jezdí. Pořád mi říkal, že už jim to řekne, že už to nějak uděláme, ale čas běžel a tu odvahu hledal opravdu dlouho. V Izraeli jsem nebyla dodnes.

Proč?

No, posledních deset let nemůžu do letadla. Shodou okolností od té doby, co táta zemřel. Mám fobii z létání, dřív jsem normálně létala. To je důvod, proč jsem se tam zatím nedostala. Už kvůli tomu, jak moc mě to láká, bych s tím chtěla něco udělat.

Dalo by se říct, že v sobě poznáváte něco jako typické židovské vlastnosti?

To je těžké říct, netroufám si označit některé vlastnosti za židovské. To je, jako byste se ptala, co je typicky české. Něco se najde, ale vždycky je u toho velký otazník. Můžu zmínit smysl pro humor, lásku ke knihám, ale to přece není nic výlučně židovského. Mám spoustu různých strachů a obav, které možná nesouvisí jen s mojí zkušeností, ale zřejmě i se zkušeností mnoha generací přede mnou. Je to možné, ale nic se nedá vysvětlit tak jednoznačně a jednoduše.

Vždyť je dokázané, že je mezi Židy mnohem vyšší počet pacientů s depresemi.

Jak se může člověk nějak racionálně srovnat s tím, že mu vyvraždili celou rodinu - a nejen jemu. Šest milionů mrtvých Židů. To jsou takové hrůzy, že se to rozumově zpracovat nedá, a člověk se s tím bude potýkat celý život. Vrací se to ve snech nebo v těch obavách. Stačí málo, aby panika začala žít ve vaší hlavě - mnohdy zbytečně. Je těžké vyrovnávat se s představou, jak to konkrétně probíhalo, od normálního života normální středostavovské rodiny přes to, jak babička odvedla a ukryla mého otce, který pak už nikdy nikoho z blízkých neviděl. Dědeček s babičkou a spousta příbuzných šli do plynu a otcova bratra zastřelili při pochodu smrti. V té hlavě to prostě někde je.

Jak jste hledala své židovské kořeny?

Vyrazila jsem na židovskou obec někdy kolem roku 1980, jenže v ortodoxní obci podle halachy (soubor židovských náboženských pravidel) nejste Židovka, když byl Žid jen váš otec. Musela bych konvertovat. Navíc jsem se tam tehdy setkala s lidmi, kteří byli nepříjemně ostražití. Bylo to tam velmi hlídané a taky "proflízlované", což mi bylo celkem jedno. Ale v šestnácti jsem byla moc stydlivá a naivní, nechala jsem se odradit, což byla moje chyba. Na nějakou dobu jsem tedy zůstala jen u toho čtení. Přidat se k nějaké obci se mi povedlo až po revoluci. Ne proto, že bych se předtím bála, ale tehdy u nás ještě žádné liberální kongregace neexistovaly.

Nedělalo vám problém smířit se s postavením ženy v židovské společnosti?

Židovství mělo vždycky k ženám úctu. Na rozdíl od křesťanství pro ně nikdy žena nepředstavovala jen symbol nebezpečí a hříchu. Nebyla nikdy démonizovaná. To je pro mě zásadní rozdíl. To, co má žena na bedrech - výchova dětí, chod domácnosti, příprava svátků a podobně -má pro židovskou rodinu zásadní význam a touto optikou se na ženy nahlíželo a nahlíží. Velký rozdíl například proti křesťanskému středověku.

Doma žijete podle židovských tradic?

Nejsme ortodoxní, ale některé zásady a pravidla dodržujeme. Nejíme vepřové maso, v pátek večer zapálíme svíčky... Chodíme do synagogy, sice ne na každý šábes, ale na velké svátky celkem pravidelně. Celkově se snažím, aby děti věděly, o co jde, ať už si pak zvolí jakoukoli vlastní cestu.

Váš muž je také Žid?

Ne, není. On je "jenom" tolerantní bezvěrec. A já ho samozřejmě do ničeho nenutím, to by nedávalo smysl. Respektujeme se navzájem.

Irena Dousková

Patříte mezi úspěšné české spisovatelky. Knížky se prodávají dobře a kritika je přijímá. Stačí honoráře na uživení?

Uživím se. Teď ano, ale to je loterie. Kdoví, jak dlouho to bude trvat. Jsem hrozně ráda, že to je možné, aniž bych musela slevovat z toho, co opravdu chci dělat. Nemusím se zaplať pánbůh prodávat a dělat věci, se kterými vnitřně nesouhlasím. Dává mi to svobodu, které si moc vážím. Velký podíl na tom, že takhle můžu existovat, má divadlo. Nevím, jestli bych se uživila jenom z knížek.

A přitom původním vzděláním jste právnička, což je dnes lukrativní zaměstnání. Vy jste ho ale nikdy v praxi nevyužila, že?

To je pravda. Dodnes mám snad jen o něco větší schopnost přečíst smlouvu a porozumět specifickému právnickému jazyku. To mi jde o něco lépe než člověku, který nikdy práva nestudoval.

Nemrzelo vás, že jste studovala zbytečně?

Já na práva šla vlastně už s tím, že to nikdy nebudu dělat. Že se budu snažit spíš přiblížit psaní a dostat se třeba někam do novin. Takže nemám čeho litovat. Z celé právnické fakulty mě nejvíc bavil první rok, kde je hodně historie, ta je mi mnohem bližší než celá práva.

Nějak si vás opravdu neumím představit jako soudkyni nebo podnikovou právničku.

To se vám jen zdá, ale jak říkám, neměla jsem to v úmyslu. Po škole jsem si našla místo v jednom kulturním středisku. Dělaly se tam hlavně pořady pro děti. I později jsem pracovala na různých místech. V Lounech v redakci okresních novin, rok jsem dělala knihovnici, rok sekretářku. Občas to byly různé obskurní záležitosti.

Jak moc obskurní?

Třeba jsme s kamarádem, který vystudoval novinařinu, oba dali výpověď v redakci a s jeho trabantem jezdili po venkově, kupovali staré skříně a zkoušeli je pak prodávat. Ale velmi rychle jsme zjistili, že na to nemáme ten správný obchodní talent. Nevydělali jsme ani na slanou vodu. Nechtěli jsme se ale rychle vzdát, tak jsem pak chvíli vyráběla loutky a splachovadla.

Ta na záchod?

Ano, splachovadla z moduritu. On je s loutkami prodával na Karlově mostě. Ale živili jsme se tím o dost lépe než skříněmi. Pak ale bylo nějaké popotahování s úřady, protože jsme neměli živnostenský list.

Jak vás, prosím vás, napadla splachovadla?

To začalo takovou recesí zkraje devadesátých let. Na tuhle akci jsme si dokonce sehnali všechna povolení. Měli jsme umělecký spolek Lidi. Vytiskli jsme si svoje básničky pracně na jehličkové tiskárně na toaletní papír a udělali jsme si stánek na Staroměstském náměstí. Na konci 80. let totiž existovala v jednom z nakladatelství edice pro začínající básníky a ta se jmenovala Ladění. Nás to tehdy hrozně dráždilo, asi nám tehdy nevzali naše básně a nám připadalo, že to, co v té edici vychází, je mnohem horší než naše věci.

Pochopitelně.

Tak jsme tuhle sbírku na toaletním papíře nazvali Kadění. Vyrobili jsme si velký transparent, a aby ten stánek nepůsobil tak smutně jen s těmi rolemi papíru, tak jsme k tomu s Lucií Lomovou vyrobily marionetky a splachovadla. Tehdy byla ještě splachovadla na řetízku a my jsme vyrobily hlavy, které jsme zavěsily na barevné šňůrky. Zatímco naši sbírku lidé spíš jenom okukovali a semtam si někdo něco koupil, tak splachovadel a loutek se prodalo neuvěřitelné množství. Tak jsem se chvíli živila výrobou splachovadel.

Irena Dousková

Narodila se v Příbrami, která je oním imaginárním Ničínem v jejích knížkách.

Vystudovala Právnickou fakultu UK, vydala 8 knih. Nejnovější je útlá próza O bílých slonech, která vyšla v listopadu. Nyní pracuje na sbírce nových básní.

Je vdaná a má dvě děti, jedenáctiletého syna Matěje a patnáctiletou dceru Karolínu.

Knížky Hrdý Budžes a Oněgin byl Rusák jsou zdramatizovány. Roli Helenky Součkové psala Irena Dousková přímo na tělo Báře Hrzánové.







Nejčtenější

ilustrační snímek
Poradna: Dcera má účes na ježka. Jak reagovat na sexistické poznámky?

Nechala jsem své sedmileté dceři ostříhat vlasy nakrátko a strašně mě překvapila reakce některých lidí z našeho okolí. Nevím vůbec, jak na jejich nemístné...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Od hltače po požitkáře. Osm typů jedlíků, aneb jsme to, co jíme?

Jídlo už dávno nemá jen funkci utišení hladu. Žijeme v době, kdy se z vaření stal módní trend. Jíst musíme všichni a stravování podle současných trendů patří k...  celý článek

Nakupování online je sice pohodlné, ale přináší i svá úskalí. Často si nemůžete...
Zklamaná zákaznice? Už nikdy. Ukážeme, jak předejít hororovým nákupům

Nemilá překvapení při nakupování zažil asi každý z nás. Rozlepenou podrážku či díru na svetru můžete v kamenném obchodě snadno odhalit. Co ale dělat, pokud si...  celý článek

Ilustrační fotografie
Co dělat, když tělo zadržuje vodu. Na vině může být špatné jídlo i nemoc

Je to vůbec možné, aby se naše tělo příliš „zavodnilo“, když je vlastně z vody? No ano, je. Nejsme totiž z vody úplně a jak praví staré rčení: všeho moc škodí.  celý článek

Jana Bělobrádková se stará o tři děti.
Bartošová, Bělobrádková a Babišová: Své manžely v politice podporujeme

Bez podpory své partnerky žádný politik dlouhodobě neuspěje. Kdo stojí po boku nejvýraznějších osobností letošních voleb? Oslovili jsme manželky lídrů...  celý článek

Další z rubriky

Z Kary Robertsové se stala mořská víla, která má vlastní show, při které...
Z Američanky je profesionální mořská víla. Zbavila se tak mindráků

Američanka strávila přes 400 hodin výrobou kostýmu mořské víly. Díky rybímu ocasu může předvádět speciální podvodní show a splnit si sen. Jako podmořská bytost...  celý článek

Gabrielle Unionová (Beverly Hills, 26. února 2017)
Devětkrát jsem potratila. Dítě pořád chci, říká herečka Unionová

Americká herečka Gabrielle Unionová (44) se s manželem Dwaynem Wadem (36) snaží delší dobu o potomka. Devětkrát podstoupila umělé oplodnění, ale pokaždé...  celý článek

Modelka Yasmin Le Bonová nafotila v padesáti letech kampaň na plavky.
Najednou mám prsa, břicho a boky, říká o stárnutí modelka Le Bonová

Britská kráska Yasmin Le Bonová (52) patřila v osmdesátých letech k nejžádanějším modelkám. Manželka frontmana kapely Duran Duran Simona Le Bona (58) si prý...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Jemné metalické líčení: Jediný třpytivý makeup, se kterým můžete i do práce
Jemné metalické líčení: Jediný třpytivý makeup, se kterým můžete i do práce

Patříte mezi milovnice třpytek, ale nemůžete si dovolit nosit do práce příliš výrazné líčení? Sáhněte po metalických očn... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.