Chtěla jsem toho vidět ještě hodně. Nekonečné kazašské pláně, když nad nimi zapadá slunce a vzlétají mohutní orli. Doufala jsem, že uvidím jednou keňskou safari, baobaby, kláštery v Tibetu, mayské stavby či skotská vřesoviště. Od puberty jsem toužila po Londýně a projít se po Abbey Road. Říkala jsem si, jaké je to asi v Antarktidě, na Aljašce nebo na mysu Dobré naděje. Ovšem pěkně jsem se zasekla, a jestli v tom budu pokračovat, neuvidím už nikdy nic. Několik let totiž stále mířím k francouzskému jihu.
Když bylo jasné, že letos nikam nejedeme, polkla jsem knedlík v krku a začala vařit poněkud pohřební oběd. Kuře na kari s provensálským kořením. Mlýnek s kořením jsem koupila minulé léto na trhu v Aix en Provence. Aby toho nebylo dost, mlýnek, určený nejspíš na ozdobu, se rozpadl přímo nad hrncem a místo provensálskými bylinkami byla omáčka ochucena těsněním, pružinou a malým dřevěným kolíkem. Kruci!
Ke všemu se letos k novému mlýnku nedostanu. Ani ke své pravidelné každoroční dávce opravdového tepla, neskutečného světla a vůně borovic. Jako starý závislák jsem toužila po levandulových polích, Lubronském pohoří, kamenných statcích, trzích, nevšímavých francouzských psech a cikádách. Jenže bude houby. A ne lanýže z Vaucluse…
Mám dobré kamarádky, které se tam už několikrát se mnou stovky kilometrů štrachaly a možná by měly mít svatozář. Marie nesnáší vedro, Táňa jízdu autem a Libuši přivádí k šílenství, že jedeme do země, kde se hovoří jazykem, který nám nic neříká. Je sice pravda, že jsme, pokud jde o francouzštinu, naprosto nemožné a celou dobu jsme si například myslely, že v obchodě s nápisem "Brocante" (vetešnictví) prodávají krůty, ale jediné krůty jsme široko daleko byly my. Na druhou stranu se Libuše dohovořila s Francouzem, po kterém u zavřené benzinky chtěla, aby nám natankoval vlastní kartou, a to ovládala pouze "moi" (já) a "toi" (ty). Francouz koukal, ale tankoval.
Letos prý nejedeme. Z různých důvodů. Marušku bolí kolena, Táňa šetří na Kostariku a Libuši, která se začala věnovat tarotu, vyšlo, že Francie není letos žádoucí. Splaskla jsem jak nafukovací balonek. Pak jsem se snažila najít v tom zlu něco dobrého. Nebudu rigidní a namířím to jinam. Do Řecka či Chorvatska…
A pak jsem řekla ne! Dovolená někdy vysiluje jak zákeřná choroba. Všechno to rozvažování, jestli tašku nebo kufr, řízek prsní versus stehenní, prášky na zácpu či průjem, spací pytel - peřinu, opalovací krém s patnáctkou nebo dvacítkou, je důležitější fén, žehlička na vlasy či otvírák na láhve… mi narušuje rovnováhu. Teď budu mít klid. Nebudu kupovat šortky, kartu do foťáku, nebudu balit, měnit peníze, zkrátka nic.
Koneckonců malou Provence doma mám. Levandulové pole o rozměrech pět krát pět už několik let pěkně bují, tymián a rozmarýn v nádobách, olivovník v květináči a pinie jako bonsaje. Mezi tu nádheru se usadím a budu si to užívat. Představovat si, jak jedeme směrem na Apt. Při druhé skleničce francouzského červeného si možná na trhu koupíme česnek a olivy. Pak namíříme do Carpentras, kde si dáme pod platanem kafíčko, a v Les Mes budou chlapi od hospody okukovat české auto.
Francouzi také obdivovali naše vanilkové rohlíčky, které jsme do Provence začátkem léta přitáhly, chutnaly jim moravské koláče i slivovice. Hleděli v úžasu na české stravovací návyky, kafe v termosce a amalgámové plomby. To, když jsme dostaly záchvat smíchu při představení číšníka ve Vauvenargues, který nám předváděl zvíře, které hodlal servírovat. Jednalo se o jehněčí, vypadal při tom jak starý kozel a my se cítily jako slepice. Celý ten zvířecí guláš skončil tím, že jsme si daly pizzu a zavařily tím na nacionalistickou náladu.
Teď sedím sama uprostřed levandulí a rozjímám. Není to zas tak špatná dovolená. Vůně a barvy jsou autentické, České středohoří připomíná Luberon. Akorát - nejsou tady cikády.
Vtom začne řvát sekačka. Soused odnaproti není Francouz, léto neléto, pracuje jak divý.
"Ty kreténe, jak držíš tu větev…!" řve na syna. Oh la la! "Espece de cretin ..." zní přece jen líp.
Provence se vážně nedá nahradit.
|
Vystudovala Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy, potom pracovala například v Mladém světě, Mladé frontě a Lidových novinách. Dnes žije na venkově u České Lípy a pracuje s drogově závislými lidmi v komunitě K-centra. Má podle vlastních slov kupu dětí (už skoro dospělých) a zvířat. |
AUTORKA MAGDA JOGHEEOVÁ
