Poprvé, to ještě ani neuměl mluvit, se zamiloval do Johanky, půvabné holčičky našich sousedů.
Hrávali si spolu u nás na zahradě. Jednou jsem zrovna vařila oběd, když zvenčí zazněl strašlivý, hrubý hlas. Vyděšeně jsem vyhlédla ven. Pod okny si to štrádoval Šimon, bušil se do prsou a řval něco jako: "Grgrgrgr."
Za ním cupitalo něžné blonďaté stvoření, natřásalo si spokojeně sukničky a s obdivem Šimona následovalo, kamkoliv se pohnul. Vypadali jako pralidé na námluvách v počátcích lidské civilizace.
Když pak Šimon začal chodit do školky, ranní cestu provázely nadšené výkřiky jako: "Mami, koukej. Támhle jde moje Adélka, támhle jde moje Dádula a hele, moje Karolínka."
Nejkrásnější ze všech holčiček však byla Michalka. Paní učitelka sice o ní říkala, že je pěkná dračice, Šimon však na ni nedal dopustit.
Zamilovaně si s ní hrál na tátu a na mámu, a když Michalka vozila po třídě kočárek s panenkami, občas jí je i pochoval.
Nejradši však nad ní visel někde v zahradě na větvi a křičel do celého světa šišlavou dětskou mluvou: "Já jsem gorijjááá."
Když si jednou na rozloučenou dali Šimon s Michalkou ve školce pusinku, což nevraživě sledoval Šimonův starší bratr Matěj, došlo k první zásadní bratrské půtce. Matěj, druhák, kterému ženské právě teď absolutně nic neříkají, totiž pronesl něco jako: "Ty si blbej, líbáš se s holkou, ble, fuj!" A o půl těla menší Šimon bratrovi jednu ubalil. Pak mi šel žalovat, že Matěj řekl o Michalce, že je fuj, a ona je přitom tak krásná…
V létě na dovolené v horách se Šimon zamiloval do Deborky a sváděl ji jako zkušený proutník. Jak se to projevovalo?
Třeba při procházce lesem holčičku znenadání důvěrně objal kolem ramen a ukázal do nehybného houští: "Koukej, Deborko, támhle jde medvěd!" Děvčátko se k Šimdovi vyděšeně přimknulo. A zatímco marně pátralo očima po tichém křoví, malý svůdce pokračoval ještě tišším, tajemnějším hlasem a ukazoval na protější stráň: "A támhle, Deborko, tam žádnej medvěd není."
Se Šimonovými dětskými láskami jsem se nakonec smířila. Jenže: Tuhle jsem vzala syny poprvé do Národního divadla. Na programu odpoledního dětského představení byl balet Popelka, což je pohádka, kterou Šimon miluje. A já to považovala za vhodnou příležitost, jak dětem ukázat naši zlatou kapličku.
Až do přestávky Šimon koukal na tančící princezny v bílém a ani nedutal. Když ke konci představení jeho pozornost začala trochu opadat, zpestřila jsem mu divadlo zapůjčeným binoklem. Ale to byla chyba.
Chlapeček jím chvíli způsobně mířil na jeviště. Lebedila jsem si, jak jsem to dobře vymyslela. Ovšem najednou se čtyřletý hošík neklidně zavrtěl a vzápětí vykřikl na celé kolo: "Ach maminko, ta Popelka má tak krásná prsíčka!" Tehdy jsem pochopila, že je opravdu zle.
Jestli je tohle teprve začátek!?
 Autorka Dana Emingerová je spisovatelka a publicistka známá ze "starého" Mladého světa. Vydala humornou beletrii Táhne mi na dvě stě, portrétní rozhovor se spisovatelem Viktorem Fischlem Dva životy a biografii o rehabilitační sestře Ludmile Mojžíšové. Je žákyní literárního semináře Arnošta Lustiga a šéfredaktorkou palubního časopisu ČSA Review. |
