Proč jsou některé děti divoké

V každé větší třídě bývá tak jedno, někde dvě. Děti, které neposedí, vyrušují, nepracují s ostatními. Získávají jednu nálepku za druhou: zlobí, nedávají pozor, nic se nenaučí, jsou hloupé... Přitom to nebývá pravda.

Šestiletý chlapec se u školního zápisu choval jinak než ostatní děti.

Zatímco ony seděly a plnily zadávané úkoly, on sotva odpověděl, vstával a odbíhal tu k umyvadlu, tu zase k oknu.

Náhle začal něco říkat jedné z učitelek a zároveň se ji snažil obejmout. Na pokyn, aby se vrátil k dětem, nereagoval, stejně jako nechtěl příliš pracovat s ostatními dětmi.

Je totiž hyperaktivní. Přesněji řečeno, trpí poruchou pozornosti a chování, která se označuje anglickou zkratkou ADHD.

Zděděné problémy
Kolik takových dětí existuje, je velmi těžké určit. Například v USA hovoří odborníci až o dvaceti až čtyřiceti procentech dětí, v Británii jen o 1,5 procenta. "U nás by to mohlo být tři až pět procent a více tím trpí chlapci," odhaduje psycholožka Kateřina Thorová.

Někdy je problém porucha sama o sobě, někdy neklid doprovázejí další problémy, například autismus. Příčina je, tak jako u mnoha jiných poruch souvisících s duševním zdravím, neznámá. "Udává se, že jí mohou být nějaké komplikace v době těhotenství či porodu, ale je také pravděpodobné, že jde o poruchu zděděnou, většinou po otci," doplnila psycholožka.

Jedno je jisté: nevyplácí se čekat, že děti ze svých potíží vyrostou, či dokonce, že je "ve škole srovnají". Naopak, čím dříve se problémy podchytí, tím má dítě větší šanci, že jednou v životě uspěje. Cesta k úspěchu je však dlouhá, dítě by mělo podstoupit odborné vyšetření a jeho rodiče dodržovat pokyny psychologů. Ke zklidnění dětí lze použít i léky.

Terapie je velmi důležitá nejen kvůli školním výsledkům - stává se totiž, že divoké dítě musí ze školy časem odejít a učit se doma. "Když se to zanedbá a dětem se nikdo nevěnuje, mají také daleko vyšší pravděpodobnost, že budou brát drogy či třeba krást," vysvětluje Thorová.

Jak zvládat hyperaktivitu
Je to těžké, bude to trvat dlouho, ale dá se s tím něco dělat. Tak lze shrnout možnosti, které se týkají hyperaktivních dětí. Nejvíce záleží na tom, jak se k věci postaví rodiče.

Mohlo by se zdát, že dětská hyperaktivita je takovým módním problémem. Ale podle všeho tomu tak není, protože potíže měly děti již dříve, jen se o tom tak nemluvilo. A ony třeba končily ve zvláštních školách, ačkoli byly dost chytré.

Nyní však podobné problémy vyplouvají na povrch. Rodiče mají více informací, navíc se žije rychleji a na děti se řítí příval informací, nezřídka trpí stresem - to všechno děti s křehčí nervovou soustavou, jako jsou ty hyperaktivní, špatně snášejí.

A proto se potýkají s velkými problémy. Je na rodičích, zda se rozhodnou jim čelit, a tím usnadní svému dítěti život. Prvním krokem by mělo být odborné vyšetření.

Tři hlavní příznaky
Jak se vlastně pozná, zda je dítě hyperaktivní? Potvrdit to může jen vyškolený odborník, například dětský psychiatr nebo psycholog zaměřený na děti s poruchami chování.

"V zásadě platí, že dítě musí mít tyto tří hlavní příznaky: poruchy pozornosti, impulzivitu a hyperaktivitu. Problémy musí trvat déle než šest měsíců a být častější, než je tomu u jeho vrstevníků," vypočítává psycholožka Kateřina Thorová z pražského centra APLA, které se mimo jiné zaměřuje i na děti s poruchami chování. "A přijít by měli, hned jak se potíže objeví, i kdyby dítěti měl být rok a půl," radí.

Osobní asistent - vítaná pomoc
Pokud se diagnóza potvrdí, případně na ni vše ukazuje (rozvinout se může později), dostane rodina pokyny, jak má s dítětem pracovat, případně může docházet na terapii, kde se učí soustředění a trénuje si vnímání.

Dětem s hyperaktivitou nesmírně pomůže, pokud mají při nástupu do školy osobního asistenta ve třídě. Ale zatím není úplně snadné ho sehnat, protože chybí příslušná legislativa.

V prvé řadě by si rodiče dotyčného dítěte měli sehnat doporučení od odborníka, který na základě vyšetření stanoví diagnózu potomka. Právě on by jim mohl poradit, kam se mají obrátit s žádostí o přidělení asistenta. Toho může platit škola, místní či krajské úřady nebo občanská sdružení získávající granty na tyto programy.

"Oficiální postup neexistuje, musí si za tím jít a snažit se získat co nejvíce informací," radí Thorová. Spolupráce se školou je důležitá, protože ne všechna zařízení asistenty vítají, proto je dobré si to ověřit předem. Navíc asistenty zatím mívaly spíše děti na vozíčku či mentálně postižené, podle Thorové je však potřebují i mnozí hyperaktivní a v zemích EU je to již běžné.

Existují i léky, které se mohou podávat hyperaktivním dětem, nejznámější je Ritalin. V úvahu připadají u školáků, ale rozhodně nejsou samospasitelné, mohou jen podpořit cílenou péči rodičů i školy.

Také věříte, že všechny divoké děti jsou nevychované?

Kolem hyperaktivity panuje řada omylů a nedorozumění. Třeba ten, že se dítě musí přizpůsobit většině.

• Stačilo by být na tyto děti přísnější
To je velký omyl. Děti s hyperaktivitou za potíže nemohou a "nezlobí" proto, aby někoho provokovaly. Jde o poruchu na organickém základě, v mozku se přenášejí vzruchy jinak než u zdravého člověka.

• Poznám hyperaktivitu od rozmazlenosti?
Na první pohled to jde velmi těžko, odborník k tomu potřebuje cílené vyšetření. Rodiče by to však poznat měli, někdy je patrný rozdíl mezi postiženým dítětem a sourozenci.

• Jsou hyperaktivní děti více inteligentní?
Nikoliv, rozložení inteligence a nadání je mezi nimi podobné jako u ostatní populace. Spíše je pravděpodobnější, že budou dosahovat o něco málo slabších výsledků, což souvisí se zranitelnější psychikou.

• Nejlépe se tyto děti srovnají ve škole
Naopak, děti s ADHD zátěž, i tu školní, snášejí hůře. Je třeba proto se školou spolupracovat, učitelé by jim měli zadávat úkoly s ohledem na jejich postižení. Mohou upozornit spolužáky na to, že kamarád potřebuje pomoc, zároveň by ho neměli vyčleňovat. Největší chybou by bylo označit dítě za hloupé a zlobivé.

• Proč mají problémy se sebedůvěrou?
Jejich bezprostřednost plyne z vrozených či získaných problémů pozornosti chování, neplyne z toho, že by si věřily. Naopak, mívají často sklony k sebepodhodnocování, vyvolané tím, že jim jejich okolí dává neustále najevo, že jsou špatné a k ničemu.

• Budou mít častěji poruchy učení?
Nemusí tomu tak být, ale je to pravděpodobné, protože mají citlivější nervovou soustavu ve srovnání s vrstevníky. Spíš než poruchy učení jim hrozí potíže se zvládáním učiva kvůli tomu, že běžné metody výuky nejsou k těmto dětem příliš ohleduplné. Potřebují individuální přístup, protože špatně vnímají verbální pokyny a neodkážou se orientovat v méně přehledném materiálu.

• Dítě se musí přizpůsobit, ne my jemu
Zprvu by se mělo rodinné a školní prostředí adaptovat na dítě, ne naopak. Je chyba pokusit se začlenit dítě do systému. Tím by se mohl spustit kolotoč problémů, končící nezvládnutelným chováním a třeba sklonem k depresím.