Zní to romanticky, že ano?
A dámy, věřte nebo ne, u sklenky lahodného moku z hroznů nebo bucláčku černého piva tam nebudu sedět sama. Dokonce ani se svou nejlepší kamarádkou tam nemám sraz.
V příjemném příšeří budu se svým panem Úžasným!
Sobota. Až dnes naši národní hrdinové příštích týdnů zahájí onen slavný turnaj v kopané, já budu pravděpodobně okopávat zahradu a likvidovat nezdolný plevel.
A kulisou mi nebude řev linoucí se z obýváku, kde televizní obrazovka ukazuje zelený trávník a pobíhající panáčky. Můj drahý totiž bude ten reálný trávník upravovat hlučnou benzinovou sekačkou. A libě mi zřejmě bude znít i řev strunové verze zahradního náčiní.
Ne, můj přítel není divný.
Jen ten náš fotbal jaksi nepatří ke kultuře části světa, odkud pochází. Nic na tom nedokázal změnit ani fotbalový misionář a reklamní král David Beckham, co umí dát gól ze 70 metrů a který se pod hlavičkou týmu Los Angeles Galaxy rozhodl kázat míčovou víru v USA, kraji kopanou nepříliš poznamenaném.
Zkrátka: u nás doma se o fotbale (přesněji socceru, abychom jej odlišili od americké verze se šišatým míčem a chlapíky v něčem jako brnění, co do sebe narážejí jako do zdí) skoro nemluví. Není proč. Ani když je fotbalové Euro.
Ale nebojte, i my máme oba své fanouškovské vášně.
Jo, kdyby se zrovna teď ve finále basketbalové NBA místo Los Angeles Lakers nacházeli Phoenix Suns, bylo by všechno jinak. To bych pak přes den chodila jako mátoha, protože přenosy ze zámoří běží vnoci. Spát bych při nich nemohla, neboť partner na panáčky na palubovce umí křičet, až se zdi otřásají.
Fanatický fanoušek.
Ale teď? Zlatíčko. Dámy, řekněte, nejsem já šťastná žena?
