Ráda bych dala vědět nastávajícím maminkám, že můžeme zažít strašné a bolestivé okamžiky při porodu děťátka, ale že to přes to všechno stojí za to.
VŠECHNY VAŠE PŘÍBĚHY ČTĚTE ZDE
Termín porodu jsem měla určený na 12. února. Ve 2 hodiny v noci z 11. na 12. února jsem šla jako každou z mnoha předešlých nocí na záchod, ale tentokrát jsem uviděla jasnou krev a tak mi rozum zavelel vzbudit manžela, sbalit se a jet do porodnice. Žádné bolesti jsem neměla, cesta do porodnice pražskými prázdnými ulicemi byla rychlá a na příjmu v porodnici skoro nikdo nebyl.
Sestřičky a paní doktorka se mnou sepsaly příjmový protokol a oznámily mi, že si mě tam nechají a manžela poslaly domů. Převlékla jsem se do slušivého andílka a sestřička mě odvedla na pokoj, kde už překonávala první kontrakce jiná maminka. A já pořád nic…Napsala jsem pár esemesek rodině a mluvila jsem ještě s manželem.
V 5 hodin ráno začaly první kontrakce, které se mi dařilo prodýchávat, ale s přibývajícími minutami se intervaly zkracovaly a to tak, že jsem neměla čas si mezi kontrakcemi odpočinout. Tak to šlo až do 10 hodin, kdy mě vzali na přípravný pokoj a já mohla zavolat manželovi, aby přijel. Ačkoliv jsem měla vždy hrůzu z klystýru, tak při těch bolestech mi přišel jako nic. Když se objevil manžel, mám pocit, že už mě ani nepoznával.
Přechod do porodního boxu jsem ani nevnímala, ale byla jsem šťastná, že konečně ležím. Pro epidurál jsem byla rozhodnutá od začátku a tak netrvalo dlouho a objevil se anesteziolog. Napíchnutí kanyly jsem skoro necítila a za chvíli se mi ulevilo, ale bohužel ne nadlouho…
Epidurál totiž nezabral, i když mi ho ještě 2x doplnili. Byla jsem otevřená na 8cm, ale dál už to nešlo. Miminko dostalo dvě sondičky, jednu na hlavičku a druhou na tvářičku, kvůli kyslíku. Najednou se kolem seběhla spousta lidí, že prý mám zbarvenou plodovou vodu a miminku klesá hodnota kyslíku. Nutili mě tlačit, ačkoliv museli vědět a vidět, že po 12 hodinách už mi žádná síla nezbývá. Ale našla jsem v sobě ještě zbytky síly a tlačila jsem jako nikdy v životě. Bohužel hlavička miminka naléhala na hráz a přes ní ven to prostě nešlo.
Rozhodnutí pak bylo rychlé…miminko se narodí císařským řezem. Na operační sál jsem došla po svých, i když vůbec nevím jak. Poslední, co si pamatuji, jsou oči anesteziologa nad jeho rouškou a nad mou hlavou, který mi dává kyslík a říká, že musím dýchat pomalu, že je to pro miminko. Ale zkuste dýchat normálně, když máte neustávající kontrakci. A pak už jen tma…
Probuzení na JIPce mi přichystalo neuvěřitelné zprávy a to následující: narodil se mi krásný, zdravý chlapeček. Když se narodil, už 4.5minuty nedýchal a tak ho museli resuscitovat, naštěstí úspěšně. Mě museli po císařském řezu znovu otevřít, protože jsem ztratila 4 litry krve, když jsem jim na JIPce začala po císaři náhle krvácet.
Provedli mi celkovou revizi dělohy, která trvala 2 hodiny a měla jsem velké štěstí, že jsem to vůbec přežila. Když jsem se ve 22hod. probudila na jednotce intenzivní péče a všechno tohle jsem se dozvěděla od doktora, který mě operoval, nemohla jsem tomu uvěřit. Ze šoku mi pomohl můj syn, kterého mi sestřička přinesla a kterého jsem viděla vlastně až 5 hodin po porodu. Byl nádherný, díval se na mě velkýma očima a já brečela a brečela.
Na JIPce jsem strávila 2 dny a poté mě přesunuli na lůžkové oddělení. Moje tělo se neuvěřitelně rychle regenerovalo, hojilo a já se za pár dní cítila tak, že bych šla domů. Doktoři ale nechtěli riskovat a tak jsme zůstali v porodnici celý týden.
Už je to 4 a půl měsíce, máme krásného syna a já, která tvrdila, že to je moje první a poslední dítě, začínám toužit po dalším. Divíte se? Nedivte, na bolest a utrpení se zapomíná velice rychle a mateřský pud je tak silný, že překoná všechny strasti na světě.
Také náš vztah s manželem se tímto zážitkem ještě víc upevnil a zintenzivnil. Manžel mi po porodu moc pomáhal a já si uvědomila, že mám vedle sebe muže, na kterého se můžu vždy spolehnout.
Tímto chci také poděkovat všem dětským sestřičkám z porodnice U Apolináře, které měly neuvěřitelnou trpělivost a úžasný přístup k nám maminkám a našim děťátkům. A taky moc děkuji sestřičkám na JIPce, které se o mě staraly ve dne v noci, omývaly mě, dávaly mi pít a byly neustále 24 hodin k dispozici.
| Napište nám. Vybrané příběhy oceníme knihou z nakladatelství Zoner Press z edice Encyklopedie ženy. |
