Od mých zanedbaných nehtů na nohou až po konečky vlasů, které připomínaly ty dokonalé žíně z reklamy jen z leteckého pohledu.
Čekalo mě důležité rande a já chtěla být zkrátka ta dokonalá.
Na hlavě se mi tak začaly hromadit tuny vlasových masek, z obličeje jsem si udělala švédsky stůl a nohy máčela v lavoru tak dlouho, až kůže vypadala jako kůže buldočka. Zkrátka rčení - méně znamená více jsem vypustila spolu s odtékající vodou ve vaně, kde jsem se také málem rozpustila.
Takovou třešničkou na dortu (nebo spíše dortem na třešničce), mělo být dosáhnutí čokoládové barvy kůže. Byla ovšem neděle a otevírací doba solárních studií prozrazovala, že se nenacházím v příliš velkém a rušném městě. Můj plán byl ohrožen. Moje touha po snědé kůži byla však silnější než veškeré překážky, které mi kladlo tohle maloměsto. A tak jsem se zaměřila na plán B. Anebo spíše plán S jako solární slunce.
Za okamžik stálo naproti mě. Už oprášené. A já naproti něj nasávala teplo, s tváři na něm málem přilepenou. Dávkovala jsem si však minuty ve větším než malém množství. Zapomněla jsem, že toto opálení se neobjeví hned, stejně tak jako spálení.
Po hodině jsem se začala vybarvovat. A jak. Vypadala jsem, jako by mě nějaká ježibaba vytáhla z pece. Má pleť měla barvu právě dozrálého červeného pomeranče. Postupem času, jak se blížil čas odjezdu, jsem se dostávala ze stavu částečné šílenosti do stavu naprosté rezignace. Mou téměř vše odhalující halenku vystřídal rolák a obličej se chladil pod tlustou vrstvou gelu. Masky, koupele, peeling..to vše vzalo za své. Vytvořila se na mě pestrá paleta barev. Nejvíce to odnesla záda.
Kdejaký malíř by jásal blahem, já však ve vlaku trpěla obavami a bolestmi. V takovýchto situacích by měla být v krabičce poslední záchrany i poskládaná potápěčská kombinéza.
Cestou do Prahy jsem si spolu s Darinkou Rolincovou zpívala - Ležím na trávě. Což o to, také bych si ráda lehla. Nebo jen opřela záda. Za krásu se prý platí. Já platila za ošklivou spálenou kůži. Na rande jsem tak hořela láskou i na povrchu. Jen poznámky typu - ´to vaše slunce je asi pěkně silné co´, mě nechávaly chladnou.
Druhý den jsem raději odcestovala rychle zpět a připadala si jako cibule zkřížená s ještě vetší cibulí. Někdy mé neposedné nehtíky neodolaly a zajely pod vrstvu loupající se kůže a odhalily její bledou tvář. Má krása tak dostávala další rozměr.
