Dnešní děti občas žijí doslova zavaleny hračkami. Neustálý přísun zajišťují prarodiče a další příbuzní, kamarádi, ale hračky na děti skáčou i z jídla a sladkostí.
Zavaleni hračkami
„Spousta dětí má dnes příliš mnoho hraček. Vcelku často slýchám, obzvlášť teď před Vánoci, jak si rodiče stýskají: Co my mu dáme? Vždyť všechno má. Pokud si lámete hlavu, jestli koupit třicátého plyšáka, padesáté autíčko nebo dvacátou panenku, má vaše dítě hraček moc. Pokud tušíte, že ani tím, ani oním je moc nepotěšíte, anebo možná na chvilku, a pak bude nová hračka ležet zapomenutá, má vaše dítě hraček moc. Nebo pokud mu nevadí, když se nějaká hračka zničí, pokud se projevuje vůči hračkám agresivně. A také pokud by si vůbec nevšimlo, když by mu dejme tomu čtvrtina hraček zmizela,“ popisuje psycholožka Pavla Koucká, která novodobý fenomén příliš mnoha hraček zaznamenala.
Velké množství věcí, ve kterých se není snadné orientovat a udržet pořádek podle ní děti nečiní šťastnými, ale naopak znervózňuje. U některých dětí se to může projevovat až přehnaným úklidem, dítě se tak snaží získat kontrolu. Jiné děti na úklid rezignují, protože tuší, že je nad jejich schopnosti.
„Možná se to může zdát na první pohled paradoxní, ale děti zahlcené hračkami si přestávají hrát. Jako by cítily, že nevládnou ony hračkám, ale hračky jim. Je to svazující pocit, a hra přitom potřebuje svobodu a volnost, fantazii,“ vysvětluje psycholožka. Ke hře potřebují také volný prostor, což pokojíček zavalený autíčky, vláčky, plyšáky, stavebnicemi a všemožnými cetkami nenabízejí.
Bez hluboké hry i vztahu k hračkám
Pro děti v obležení věcí je těžké se plně ponořit do hry a nechat se jí unášet, další hračky je rozptylují a vytrhují ze soustředění. Oproti dětem s jednou milovanou panenkou nebo plyšákem, kteří mají vlastní jméno a osobnosti, se masa hraček stává pro dítě méně důležitou.
„Čeho máte moc, toho si nevážíte a nemáte to tak rádi. Když má dítě oblíbeného například svého plyšového medvěda, všude ho s sebou nosí, na noc ho má u sebe v postýlce, má k němu vztah. Ten medvěd je pro něj jedinečnou bytostí. K žádnému dalšímu plyšákovi už takový vztah nemůže mít,“ dodává psycholožka.
Co s tím?
Někdy sám, někdy spolu nebo okukováním. Jak se děti učí hrou |
Pokud tedy chcete svým dětem ulevit, omezte množství hraček v jejich blízkosti. „Nejlepší je samozřejmě prevence. Dávejme tam, kde víme, že to udělá radost. Dávejme, pokud dítě po něčem opravdu touží – když si něco velmi přeje, už od léta se těší a doufá, že mu to Ježíšek přinese, pravděpodobně uděláme dobře, když mu to pořídíme,“ myslí si psycholožka Pavla Koucká. Někteří rodiče dnes již odmítají odnést si domů jakoukoliv tretku, co dítě dostane.
Jestliže už se u vás doma nahromadilo hraček více než dost, zkuste se s dětmi domluvit a společně vybrat ty, kterých se budou ochotny vzdát. Můžete je pak společně darovat např. mladším dětem nebo charitě, dítě tak bude vědět, že hračky budou mít ještě další užitek pro někoho jiného.
Osvědčenou taktikou zejména u menších dětí je pak schování části hraček z dohledu, což uvolní prostor, po čase je můžete zase vystřídat. Psycholožka pouze připomíná, že by se to nemělo týkat těch nejmilejších hraček, které by dítě postrádalo.
Nakonec Pavla Koucká připomíná, že mít všechno není nutně cestou ke šťastnému dětství. „Touha a těšení se také patří k lidským pocitům, a děti, které mají všeho příliš, jsou právě o ně ochuzeny. Když to vezmeme ještě ze širší perspektivy, tak umět snést frustraci, že něco (zatím) nemám, je docela dobrou schopností pro život. Děti, které se toto naučí, získají do života, domnívám se, cosi cennějšího, než je mnoho drahých hraček,“ uzavírá téma psycholožka.