Šéfová mi začala vyhrožovat, že kolegyním vše o mém donášení řekne.

Šéfová mi začala vyhrožovat, že kolegyním vše o mém donášení řekne. | foto: Profimedia.cz

Příběh Věry: Šéfová mi vyhrožuje, udělala si ze mě donašečku

  • 57
Po roce na pracovním úřadě jsem si konečně našla práci. Teď bych asi radši byla opět nezaměstnaná. Vedoucí mě totiž hned na začátku postavila před hotovou věc. Buď budu mít práci a budu jí donášet na své kolegyně, nebo zařídí, abych o práci na dlouho přišla.

Jmenuji se Věra a je mi téměř 50 let. Jsem vdaná, s manželem už žijeme sami. Děti odešly z domova ke svým partnerům. S manželem se máme pořád rádi, oba jsme v rámci možností zdraví. Takže idylka. Jenže já jsem byla skoro rok nezaměstnaná. Občas jsem narazila na nějakou brigádu, naštěstí, že má manžel celkem slušný příjem, jinak nevím, co bychom dělali.

Kamarádky mě nechápaly. Dalo by se říct, že mi i záviděly, že jsem doma, ale kdo to nezažil, neuvěří, jak si člověk připadá méněcenný. To nekonečné hledání práce, čtení inzerátů, život na podpoře a doprošování se, mě hodně poznamenalo.

Konečně mám práci

Mám středoškolské vzdělání s maturitou. Celý život jsem pracovala v administrativě, ovládám i účetnictví. Jenže takových nás je hodně. Proto když jsem konečně našla práci ve státní správě, byla jsem neskonale šťastná. Pracuji v kanceláři, kde nás je pět úřednic a šéfová. Tři kolegyně jsou zhruba v mém věku, kolem 45 let, jedna je hodně mladá - těsně po škole a ta poslední by měla jít za rok do důchodu.

Vedoucí je inženýrka, je jí 35 let a má dvouletou dceru. Její manžel je prý velké zvíře na ministerstvu (ale na kterém, to nevím a jasno nemají ani kolegyně). Šéfová prý byla s malou doma jen pár týdnů mateřské a od té doby se o dítě střídavě starají babičky nebo paní na hlídání.

Do práce jsem se moc těšila, ale hned po prvních dnech jsem pochopila, že to nebude jednoduché. Ženské jsou hrozné drbny, ty 45leté drží spolu, a jak mohou, pomlouvají tu mladou i nejstarší kolegyni. Občas se snažily do svých pletich zatáhnout i mě. Ale držela jsem se, byla jsem šťastná, že mám práci, a tak chci pracovat.

Vedoucí si ze mě udělala donašečku

Jenže drbny v kanceláři nejsou to nejhorší, co mě v novém zaměstnání potkalo. Zhruba po měsíci si mě zavolala vedoucí a na rovinu mi řekla, že by byla ráda, kdybych jí občas přišla říct, co se v naší kanceláři děje. Zprvu jsem nechápala, ale ona mi to velmi ráda vysvětlila. Prý chce vědět, jak která z kolegyň chodí do práce, kdy z práce, jestli soukromě telefonují, jak často chodí na cigaretu, jak dlouho se zdržují na obědě, jestli o ní něco neříkají a tak podobně.

Když jsem jí odpověděla, že má přece kancelář vedle nás a může si vše zkontrolovat sama, tak mi řekla, že by stejně nezvládla zjistit všechno. Navíc taky občas v práci není, je na poradě, na služební cestě, nebo má dovolenou. A já jsem prý pro to nejvhodnější. Řekla jsem jí, ať na to zapomene, že nejsem žádná donašečka. Pohrozila mi, že bych taky mohla ve zkušební době skončit.

A já nakonec souhlasila. Stydím se za sebe, ale už jsem si nedokázala představit, že bych opět byla bez práce. Vedoucí mi dokonce začala vyhrožovat, že by zařídila, abych si už nikdy nikde ani neškrtla.

Už šéfové dokonce hlídám dítě - zadarmo

V novém zaměstnání jsem už skoro rok a po celou dobu šéfové vedu agendu o mých kolegyních. Bohužel nedávno mi jedna řekla, že mají s holkami pocit, že šéfová o nich toho nějak moc ví, že prý si je občas volá na kobereček a říká jim věci, které by normálně nemohla vědět. Někdo jí prý musí donášet. Zeptala se mě, jestli jsem si toho taky všimla. A já zbabělec, jsem jí to odkývala. Nejhorší na tom je, že teď podezírají naši nejstarší kolegyni a vůbec se s ní nikdo nebaví. Když jí chci něco říct já, vrhají na mě výhružné pohledy.

Příběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu.

Před několika týdny za mnou přišla vedoucí, jestli bych jí nemohla občas pohlídat dceru, že mě klidně uvolní z práce. Ale ať nepočítám s tím, že by mi za hlídání platila, dostanu normálně svou mzdu. Nevěřila jsem svým uším a odmítla jsem. Začala mi vyhrožovat, že kolegyním řekne, že to já jí předávám všechny informace. Tak jsem opět kapitulovala.

Kolegyně se na mě začínají divně koukat, protože ve dnech, kdy hlídám šéfové dceru, musí pracovat za mě. Vedoucí jim vždycky řekne, že mě uvolnila, protože mám nějaké problémy se zdravím, že se nedá nic dělat, ony tu práci prostě musí udělat za mě.

Už jsem ze všeho naprosto zoufalá. Manžel mi řekl, ať se na to vykašlu a dám výpověď, vždyť tohle přeci nemám zapotřebí. Jenom mě to ničí a navíc i ubližuji svým kolegyním. Jenže já se bojím zůstat bez práce. Ale takhle žít dál už asi taky nedokážu.

Prosím, poraďte mi. Věra

Názor odborníka: Zlo roste tak dlouho, dokud ustupujeme

Dobrý den Věro, ptáte se, co máte dělat ve složité situaci, do které jste se dostala, když jste akceptovala neoprávněné požadavky vedoucí.

Člověk má vždycky možnost volby. Důležité je nerozhodovat se automaticky a pod vlivem strachu, ale vědomě, na základě zvážení pozitiv a negativ, zisků a ztrát různých možností. V jakékoli situaci, s níž nejsme spokojeni, máme tyto tři základní možnosti:

1. Smířit se se situací, akceptovat ji, nechat věci tak, jak jsou. Ve vašem případě by to znamenalo dál hrát hru vaší šéfové. Musela byste se zřejmě připravit i na to, že se její šikanózní požadavky budou stupňovat. Každé zlo má tendenci růst tak dlouho, dokud mu ustupujeme.

2. Pokusit se situaci aktivně změnit, jít do boje. Můžete udělat celou řadu věcí: přiznat se kolegyním, otevřeně se šéfové postavit, obrátit se na vyššího nadřízeného, na personální útvar, na odbory, na právníka … Můžete požádat o změnu pracovního zařazení, o přeložení do jiného útvaru … Každý z těchto kroků samozřejmě bude mít své důsledky, jimž musíte být připravena čelit.

3. Ze situace odejít, ukončit ji. Ve vašem případě dát výpověď, samozřejmě s rizikem další přechodné nezaměstnanosti. S touto situací však už máte zkušenost a víte, že se vám nakonec práci podařilo najít. Můžete už teď aktivně začít hledat nové místo.

Důležitým majákem pro rozhodování ve složitých situacích obvykle bývají naše klíčové životní hodnoty. Zeptejte se sama sebe, co je pro vás v životě a v práci skutečně důležité. Jak vypadá váš žebříček hodnot? Každý člověk si potřebuje sám sebe vážit, a abychom to dokázali, musíme žít v souladu se svými hodnotami. Jinak nám hrozí trvalá ztráta sebeúcty a cynický přístup k životu.

Rozhodnete-li se svoji situaci změnit, budete potřebovat oporu, ze které budete čerpat sílu nevzdat se a vytrvat. Takovou oporou pro vás jistě je váš manžel. O koho dalšího se můžete opřít? Můžete také vyhledat psychologa nebo životního kouče, který vám pomůže připravit se na důležité kroky a překonat strach.
Irma Bohoňková, Psychologie.cz

Co mám podle vás dělat?

celkem hlasů: 1419

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 26. prosince 2011. Anketa je uzavřena.

2. Mám dojít za vyšším nadřízeným a říct mu, co ode mě vedoucí všechno chce a jak mi vyhrožuje?
2. Mám dojít za vyšším nadřízeným a říct mu, co ode mě vedoucí všechno chce a jak mi vyhrožuje? 1149
4. Mám vyhledat pomoc právníka, aby mi poradil, jak se mám v dané situaci zachovat?
4. Mám vyhledat pomoc právníka, aby mi poradil, jak se mám v dané situaci zachovat? 136
3. Mám dát výpověď a být raději opět nezaměstnaná, než tohle všechno snášet?
3. Mám dát výpověď a být raději opět nezaměstnaná, než tohle všechno snášet? 96
1. Mám všechno říci kolegyním, přiznat se jim, k čemu mě vedoucí donutila?
1. Mám všechno říci kolegyním, přiznat se jim, k čemu mě vedoucí donutila? 38