Jmenuji se Veronika a je mi téměř třicet let. Před necelým rokem jsem se nastěhovala k příteli, jeho rodiče nám uvolnili první patro domu, které jsme za společně našetřené peníze zrekonstruovali. Konečně jsme spolu začali bydlet a žít.
Bydlíme u Jirky
S Jirkou jsem se seznámila před dvěma lety. Po vzájemném oťukávání jsme spolu začali chodit, pak občas přespal on u mě, pak já u něj a nakonec jsme zvolili variantu žít společně ve svém. A pak třeba bude svatba...
S Jirkou máme společné to, že jsme jedináčci. A navíc jsme oba vyrostli v rodinném domku v malém městě pár desítek kilometrů od Prahy. Ovšem smůlu máme v tom, že on je na východ od Prahy a já na západ. Takže nás dělí dvojnásobná vzdálenost.
Navštivte Kavárničku u Oněnky |
Po střední škole jsem si našla práci v Praze a domů k rodičům každý den dojížděla. Jirka naopak má práci v městečku, ve kterém žije, pár desítek metrů od domova. Rozumně jsme se rozhodli, že bydlet budeme u něj. Já stejně každý den dojíždím, takže pro mě to nebude taková zátěž, jako kdyby denně dojížděl i Jirka.
S Jirkovou matkou jsme si do oka nepadly
Už od první chvíle, kdy mě Jirka představil rodičům, jsem cítila, že s jeho matkou budu mít problém. Sice se tvářila mile, usmívala se, ale její oči byly studené. Jako kdyby mi dávala najevo, že mě trpí jen proto, že mě Jirka miluje, ale jednoduché to s ní mít nebudu.
Vůbec jsem neměla v úmyslu s ní soupeřit, klidila bych se jí z cesty, ale ona mě v klidu nenechala. Každou chvíli, i když s milým úsměvem, mi radila, jak mám vařit, co má a nemá Jirka rád, jak mám uklízet, jak často prát a tak podobně. Nejdříve jsem ji poslouchala, přikyvovala, ale když už snad nebylo dne, aby za mnou nepřišla s nějakou dobře míněnou radou, řekla jsem jí, že děkuji, ale ať už za mnou nechodí, že vím, jak se o Jirku i domácnost starat.
Matka si pořídila psa
Po našem rozhovoru mi "tchyně" sice dala pokoj, přestala se ale na mě usmívat a celkem nepokrytě mi dávala najevo, že by byla nejradši, kdybych se odstěhovala. Což se jí ostatně splnilo. Pořídili si totiž psa, když prý nemáme zájem jim dát vnoučata. Pejsek je nádherný, zlatý retrívr. Ovšem má to jednu vadu, mám alergii na psy. A dost velkou. Stačí, abych přišla do místnosti, kde pes je, nebo byl a po pár minutách mě začnou pálit oči, smrkám, kýchám a někdy mám i vyrážku.
Jirka o mém problému ví dlouho, jednou mi totiž navrhl, že bychom si mohli psa pořídit a já mu o své alergii řekla. Nechci být paranoidní, ale podezřívám tchyni, že si psa pořídila schválně. Vím, že jí kdysi Jirka o mé alergii řekl.
Byla jsem u alergologa, napsal mi léky, ale bohužel má alergie je tak silná, že mi nepomáhají. Doporučil mi dát psa pryč. O tom já ale nerozhoduji. Když to Jirka řekl rodičům, matka mu odpověděla, že ji to moc mrzí, ale Sam je jejich miláček a pryč ho rozhodně nedají. Budu se mu prý muset vyhýbat. Nebo se odstěhovat.
Odstěhovala jsem se
Nakonec jsem odešla, bydlím opět u svých rodičů. S Jirkou jsme se nerozešli. On za nic nemůže, s matkou ale prý vůbec nemluví. Což by mě sice mohlo těšit, ale naši situaci to neřeší. Chceme spolu žít, ale nevíme, jak se rozhodnout. Oba máme k dispozici volný byt i u mých rodičů, ale Jirkovi nevyhovuje, protože by do práce dojížděl extrémně dlouho, vlastně kvůli spojení by to ani nebylo možné.
Nebo si můžeme něco pronajmout či na hypotéku koupit. To mi ale také nepřijde úplně ideální řešení, zadlužit se, když můžeme bydlet prakticky "zadarmo" ve svém. Jsem ze všeho tak zoufalá, že mě dokonce už napadla kacířská myšlenka, s Jirkou se rozejít...
Co byste na mém místě udělali vy? Prosím, poraďte mi.
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 24. ledna 2011. Anketa je uzavřena.
názor psychologaDoporučoval bych vám pojmenovat si věci pravými jmény a zamyslet se nad pravdivostí některých vašich předpokladů: |