Jsem z malého města na severu Moravy. Mám tři starší sestry a rodiče v důchodu.
Měla jsem docela hezké dětství, ale jako trauma jsem si odnesla prostředí, ve kterém jsem vyrůstala. Táta byl totiž kvůli úrazu od čtyřiceti let v invalidním důchodu a maminka pracovala jako kuchařka ve školní jídelně.
Peněz jsme měli málo a já to nejvíc vnímala hlavně u oblečení, které jsem musela nosit. Maminka nám šila a já jako čtvrtá v pořadí jsem prakticky nikdy neměla nic nového, vše jsem dědila po sestrách.
Jak jsem mohla, přivydělávala jsem si během gymplu na brigádách. Všechny peníze jsem utrácela za oblečení. S každou novou věcí jsem se chlubila mamce, ale ta byla vždycky naštvaná, že všechno utratím. Já si ale nemohla pomoct, kupovala jsem si stále nové a nové šaty, svetříky, boty i kabelky.
Nebydlela jsem doma, ale u matčiny mladší sestry, protože jsem do školy chodila v Ostravě. Měla jsem tam svůj pokoj, jenže dost často byl celý byt jen můj. Teta prakticky bydlela u svého přítele a jen občas mě přišla zkontrolovat. Ona byla první, s kým jsem vyrazila na nákupy a hlavně díky ní se v módě dokážu orientovat. Je úplně jiná než moje máma.
V Praze se moje vášeň rozjela naplno
Hned po škole jsem se dostala do Prahy. Na vysokou se mi nechtělo, mým snem bylo vydělávat a utrácet. Měla jsem štěstí, našla jsem si práci v reklamce, kde jsem dodnes. Nejdříve jsem šéfovi vařila kafe, ale po čase se mi díky nápadu, který jsem mu u jedné kampaně vnukla, dostala příležitost podílet se na další tvorbě reklam. Přiznám se, že mi to docela jde.
Díky jednomu klientovi jsem se dostala i k příležitostnému modelingu, prý jsem fotogenická, takže občas se moje tvář někde objeví. Peníze se mi sypou a já je obratem pouštím dál do světa. S kolegyní, kamarádkou, máme pronajatý malý byt. Potřebovaly bychom větší, protože moje věci se už do něj nevejdou.
Za rodiči moc nejezdím, nemám si s nimi co říct. Mamka ani táta nechápou, o čem je moje práce, připadá jim dost nesmyslná. A sestry, které bydlí s rodinami blízko našich, jsou taky úplně jinde, řeší jen ty svoje nezaměstnané muže a malé děti. Radši o víkendech vyrážíme s kamarádkou po obchodech a kavárnách.
Stálého přítele nemám, jen sem tam nějakou krátkodobou známost. S posledním přítelem jsme se často hádali právě kvůli mému nakupování. Vadilo mu, že moc utrácím, tak jsem se s ním rozešla. Po tom, za co utratím své peníze, mu nic nebylo a já si do toho od nikoho mluvit nenechám. Občas mě štve, že už spolu nejsme, byl to jinak fajn kluk, ale když mi dal ultimátum - buď on, nebo moje nákupy – nebylo co řešit.
Začínám se zadlužovat
Před 14 dny nám domácí řekl, že mu už tři měsíce od nás nepřišly peníze za nájem. Jestli mu to v dalším měsíci nesrovnáme, tak nás vyhodí. Moje spolubydlící byla vyděšená, protože to netušila. Peníze dává vždycky mně a já to pak posílám ze svého účtu. Jenže jsem tam neměla dost, tak jsem si řekla, že domácí počká, o těch pár tisícovek nezchudne. No a takhle jsem to udělala ještě dvakrát.
Musela jsem si vzít další úvěr (už mám tři kreditky). Ale to nevadí, peníze si půjčuje kdekdo a já mám na to ho splatit. Uhradila jsem dlužný nájem a pozvala kamarádku na večeři. Cestou jsem si koupila pár nových hadříků, letní výprodeje jsou v plném proudu, tak toho musím využít.
Kamarádka mi ale řekla, že se chovám jako blázen, že to moje nakupování není normální. Že určitě ani nevím, kolik mám párů bot, kabelek a všech ostatních hadrů. Má pravdu, nevím.
Ale o to nejde, já nakupuji, protože mě to baví. Je to takový můj způsob odreagování. A taky chci vypadat hezky. A rozhodně nejsem lakomá, mockrát jsem koupila něco pěkného i jí. Taky když jedu občas za našimi a sestrami, všem vezu hromadu dárků.
Kamarádka ale tvrdí, že jsem nemocná a měla bych se léčit. Prý jsem shopaholik – něco jako alkoholik. Ten musí pít, já musím utrácet. No nevím, jestli nemá pravdu, když si jeden týden nic nekoupím, tak mám takový divný pocit, jsem nervózní, a připadá mi, že mi něco uteklo. Tak si to příště vynahradím.
Poslední dny stále myslím na kamarádčina slova , co když jsem fakt nemocná? Taky se bojím, kdyby se něco stalo a já přišla o práci, jak splatím všechny ty dluhy? Začínám mít noční můry, na jednu stranu cítím strach, jestli se dokážu vymotat z dluhů, na druhou stranu mě to každý den táhne do obchodů.
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 13. září 2010. Anketa je uzavřena.
Názor psychologaMilá Rút, závislá zřejmě jste. A závislost by se rozhodně měla řešit. Z dlouhodobého hlediska je třeba pracovat na tom, co s nakupováním zřejmě souvisí na hlubších rovinách. Jak jinak si můžete udělat radost, jak jinak se můžete odměnit. Nakupování můžete mít spojené s láskou - mám se ráda = kupuji si věci, stejně tak s bezpečím. Každý týden si něco koupím - každý týden sama sobě dávám najevo, že jsem zajištěná, že nemusím nosit oblečení po sestrách. A stejně jako u všech závislostí, součástí terapie by byl zřejmě hlubší pohled na vaši rodinu a dospívání. Pokud se na to vykašlete, zřejmě se to bude stupňovat. Pokud se odstěhujete na malé město, nic se nejspíš nestane, do velkého města to u nás není nikde daleko a když tak máte internet. A pokud se vám nakrásně podaří verze "klapky na očích", nevyřeší se to, co si nakupováním kompenzujete. |
