Jsem tři roky vdaná, s manželem vychováváme dvouletého syna. Před půl rokem jsem se vrátila zpět do práce. O malého se přes den starají babičky. Střídají se vždy po týdnu a zatím v tomto směru panuje doma naprostá spokojenost.
Do práce jsem se vrátila nejen kvůli tomu, že jsem se už doma docela nudila, ale hlavně kvůli penězům. Máme totiž hypotéku a jeden příjem nám poslední dobou už citelně chyběl. Teď vyděláváme oba, na splátky máme a zbývá nám dost i po jejich zaplacení a uhrazení nezbytných výdajů. Jenže manžel se stále chová tak, jako bychom žili jen z jednoho platu.
Během těch skoro dvou let, co jsem byla doma, kontroloval každou položku, kterou jsme vydali, hlídal, aby bylo na splátky hypotéky a další výdaje. Chápala jsem, že žijeme opravdu na doraz a snažila jsem se zbytečně neutrácet. Občas nám pomohli i rodiče, takže nakonec jsme to všechno zvládli.
Jako chudáci jsme ale nežili, mohli jsme si dovolit i dovolenou u moře, sem tam nějakou dobrou večeři, když jsme sehnali hlídání, a lednice byla doma také stále plná. Je ovšem pravda, že jsem neutrácela za věci pro sebe, nepotřebovala jsem nové šminky ani hadříky, ke kočáru mi stačily džíny, trička a svetry. Ale malého jsme nikdy v ničem neošidili.
Pro mě jen pár stokorun
Těšila jsem se, že až půjdu do práce, nebudeme už každou korunu tak hlídat. Příjmy se nám o dost zvýší, výdaje sice také, ale ne o moc. Ovšem to jsem se spletla, hned jak moje první výplata přišla na náš společný účet, manžel měl jasno, jak se naloží s každou korunou. Mně odměřil jen pár stokorun na osobní vydání – přesně takto to nazval. Když jsem protestovala, že si musím koupit nějaké nové oblečení, protože jsem od porodu pár kil přibrala, s velkým sebezapřením svolil, ale je to prý jen výjimečně.
Byla jsem úplně v šoku, manžela jsem nepoznávala. Před svatbou i po ní se choval úplně jinak. Každý jsme měl svůj vlastní účet, každý jsme měl na starosti určitou část výdajů za domácnost, peníze, které nám zbývaly, byly každého osobní věc. Nikdy mě nenapadlo manželovi vysvětlovat, kolik mě stály nové lodičky, zároveň jsem po něm nechtěla vědět, kolik utratil s kamarády na společném flámu.
Jakmile jsem zůstala doma, zrušili jsme můj účet a všechny peníze nám chodí na manželův. Mám k němu samozřejmě přístup, ale manžel hlídá každou položku, která odejde. Nastavil si SMS službu, aby mu banka posílala zprávy o každém pohybu na účtu.
Spočítal do koruny naše příjmy a výdaje. On se stará o splátky hypotéky, platbu dalších položek kolem bydlení a auta. Mně přenechal na starost nákupy a výdaje kolem malého. Vždy k 15. v měsíci mi dá peníze na nákupy do domácnosti (potraviny, drogerie) a je na mně, jestli vystačím. Musím uznat, že peněz mi dává dost, tak jsem si občas zkusila i koupit nějakou drobnost pro sebe. Jenže na to přišel a od té doby mu předkládám i účtenky z obchodu, aby viděl, jestli zbytečně neutrácím za zbytečnosti.
Hlídá, za co utrácím
Chápu, že má manžel strach, abychom vystačili s penězi, ale to, jak se chová, hraničí s posedlostí. Včera mi vyčetl, když jsem mu řekla, že jsem si koupila řasenku za 150 korun, že mi dal novou k Vánocům. Nebo před týdnem jsem mu oznámila, že si musím koupit novou bundu na jaro, on mi odpověděl, že to nepřichází v úvahu, protože jsem si už ten měsíc koupila nové boty.
Už z jeho chování začínám být zoufalá. Mám strach, jestli se u manžela nerozjela nějaká psychická nemoc, nechápu, kde se u něj vzala ta posedlost neutratit "zbytečně" ani korunu. Přitom vím, že tak špatně na tom nejsme, i přes splácení hypotéky nám každý měsíc peníze zbývají, nemusíme tak úzkostlivě hlídat opravdu každou korunu.
Přemýšlela jsem o tom, že zruším zasílání své výplaty na manželův účet a zřídím si svůj vlastní, kam budu mít přístup jen já. Jenže to má háček, pokud mi zůstanou platby, jaké mám nyní, stejně mi pro sebe skoro žádné peníze nezbudou. Nebo budu muset doufat, že mi občas šéf dá nějakou odměnu, tu před manželem zatajím, ale to je také zatím jen z říše snů.
Asi jediná možnost bude přesvědčit manžela, aby se vzpamatoval, ale nevím jak. Už mám chvílemi plné zuby jeho posedlosti a hlídání, za co utrácím. Někdy bych nejraději sbalila malého a odešla od něj. Prosím, poraďte mi.
Názor psychologa: Proberte fakta
Milá Mirko, bylo by zajímavé zjistit, proč se váš manžel tak změnil. Spousta lidí se stává zodpovědnějšími, když se ožení a mají děti. A někdy to přejde až do extrému. Ale proč se to stalo u vás, na to nedokážu odpovědět.
To nejlepší, co můžete udělat, je samozřejmě co nejotevřenější komunikace. Zkusit s manželem probrat fakta, to, jak se cítíte. Klidně mu nechat přečíst tento dopis. Měsíčně vyděláme tolik a tolik, toto utratíme, tamto necháme na dlouhodobější cíle, toto pro případ nouze. Toto mi zůstane pro osobní potřebu a nebudu se ti zpovídat z toho, co s tím dělám. Jsem dospělá a taky vydělávám. Pokud s tím nebude souhlasit, je zajímavé ptát se proč.
Oddělené účty jsou řešení, pokud se nepodaří dohodnout jiný kompromis. Ulívat peníze je vhodné leda, pokud máte manžela, se kterým se nelze dohodnout skutečně na ničem, pak je otázka, proč s ním zůstávat. Výhrůžky většinou nic neřeší, ale nevidím důvod mu nesdělit, jak moc vás to trápí.
A specialista? Proč ne. Zřejmě to souvisí s nějakou hlubší obavou a to se dá na terapii řešit. Pokud nebude souhlasit, a to je pravděpodobné, zkuste navrhnout párovou terapii a řešit to jako společný problém.
Tomáš Rektor, Psychologie.cz.
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 30. května 2011. Anketa je uzavřena.
Články jsou upraveny redakcí, vycházejí z příběhů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu.
