Jmenuji se Majka, je mi 24 let. Jsem prý docela hezká, umím se hezky oblékat, hloupá taky nejsem. Akorát mám smůlu na muže. Tak ráda bych se už usadila, žila s nějakým fajn chlapem, kterého bych si jednou vzala a měla s ním děti. Jenže to je asi nemožné. Můj nejdelší vztah trval necelý půlrok. Vždycky to začne velkou láskou (hlavně z mé strany) a skončí jeho nezájmem.
Mám skvělou kamarádku Lindu, se kterou často společně řešíme všechny naše problémy a ona mi řekla, že ve svých vztazích prý moc tlačím na pilu. Já nevím, mně to tak nepřipadá. Ale možná má pravdu. Já totiž nikdy nevydržím čekat, až něco navrhne on, například, že se uvidíme, že si zavoláme a tak, ale vždycky jsem iniciátorem já. Nelíbí se mi zažitá představa, že by žena měla čekat v koutě, dokud si ji muž nenajde. Když se mi někdo líbí, tak mu to dám najevo.
Možná tu iniciativu přebírám až moc. Já totiž pořád ve vztahu něco organizuji a asi to těm druhým vadí. Jenže já si nemohu pomoci, nesnáším pasivitu a nejistotu.
Slíbil, že zavolá, ale nevolal
Tak třeba s předposledním přítelem jsem se seznámila vloni na začátku léta. Byli jsme oba na společné grilovací party, kde se slavily zásnuby našich přátel. Ivo se mi líbil hned, jak jsem ho uviděla. Je vysoký, má krásnou sportovní postavu, milé oči a ještě milejší úsměv.
Dělala jsem (nenápadně) všechno pro to, aby si mě všiml a hlavně, abychom spolu zůstali v rámci možností sami. Nakonec se to podařilo, ani jsem ho nemusela příliš uhánět. Seznámil nás jeden společný známý.
Ten večer jsem se od Iva nehnula. Když party končila, Ivo mi dal svůj telefon, vzal si kontakt na mě a řekl mi, že mu se mnou bylo fajn a že zavolá. Tak jsem čekala den, dva, tři a stále nic. Nakonec jsem mu zavolala sama, jak se má a jestli nemá chuť se sejít.
Nebudu to natahovat, všehovšudy jsme se vídali tři měsíce a vždycky jsem to musela vyprovokovat já. Ani po společně strávených nocích se neměl k tomu, že by mi sám od sebe zavolal, nebo si třeba ještě ten samý den domluvil schůzku. Ale ani mi neřekl, že nemá zájem, tak jak jsem měla vědět, na čem jsem. Pak jsem ho viděla s jinou a bylo vše jasné.
Pořád ho do něčeho tlačím
Teď chodím tři měsíce s Jirkou a mám pocit, že se opakuje to, co s Ivem i s některými předchozími kluky. Seznámil nás můj starší bratr, jsou spolužáci ze střední školy. Jirka mi sám navrhl, že by mě rád viděl. Mně se taky líbil, tak jsem souhlasila a hned si s ním rande domluvila. Přeci zase nebudu čekat, jestli zavolá. Šli jsme do kina a pak na víno. Nakonec jsme skončili u něj. Bydlí sám v malé garsonce po babičce.
Příběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
A opět se opakoval známý scénář. Řekl, že mi zavolá, ale nevolal, po dvou dnech jsem mu zavolala sama. Podle tónu hlasu měl radost, že mě slyší. Sešli jsme se ještě několikrát, většinou jsem to ale musela zinscenovat já. Všechny naše schůzky skončily u něj doma.
Asi po dvou měsících jsem mu navrhla, že bychom mohli bydlet spolu, že bych se k němu nastěhovala. Kroutil se, že je ještě brzo, že by rád, ale až později. Když se ho ptám, jestli mě miluje, tak mi to odkývne, ale sám to nikdy neřekl.
Když tedy nechce, abychom spolu bydleli, což vlastně chápu, známe se teprve krátce, tak jsem mu navrhla, že bych mu pomohla trochu přestavět ten jeho jeden pokoj. Na můj vkus to tam má hodně nepohodlné, nepraktické. No, narazila jsem. Jenže já to myslela dobře.
Bohužel od té doby to mezi námi trochu skřípe. Posledních 14 dní ani jednou sám nezavolal, neposlal esemesku. Dokonce mi několikrát nezvedl telefon, ani nezavolal zpátky, když viděl mé číslo. Možná je naštvaný, že mu lezu do soukromí, ale chodíme spolu, spíme spolu, tak snad mám na tu trochu jeho soukromí právo, nebo ne?
Bojím se, že i tento vztah brzy skončí. Náznaky by tu už byly a já je dobře znám. Jenže já to tak nechci, Jirku mám ráda a myslím si, že i on mě. Chtěla bych ten náš vztah zachránit, ale nevím jak. Nevím, co dělám špatně.
Majka
Názor odborníka: Buďte trpělivější, méně tlačte na pilu
Ptáte se, co děláte ve vztazích špatně, jestli takzvaně moc netlačíte na pilu. Zdá se, že už jste o tom hodně přemýšlela a že si dokážete všímat náznaků toho, že něco v komunikaci s partnerem nefunguje. To je první krok k tomu, abyste mohla něco měnit. Z popisu vašeho příběhu to i na mne dýchlo tlakem. Je pochopitelné, že chcete být člověku, kterého máte ráda, nablízku a sdílet s ním co nejvíc. I část jeho soukromí. Asi bych to ale nevyjádřila tak, že na to "máte právo".
Spousta lidí je zvlášť ze začátku vztahu opatrných a ke druhému se přibližují pozvolna. A nemusí to znamenat, že nemají toho druhého rádi. Většího tlaku či zásahů do soukromí se mohou polekat, mohou se bát, že ztratí svůj prostor.
U vašeho příkladu s přestavěním pokoje mne napadlo, že asi budete člověk, který rád lidem pomáhá, radí. A taky že jste asi raději, když máte věci ve svých rukou. To je v pořádku a dovedu si představit, že to v mnoha situacích funguje a vyhovuje vám i lidem okolo. Někdy to ale může narazit a ti druzí mohou vnímat vaše nápady třeba i jako kritiku či přílišné zasahování.
Co tedy dělat? Nepřestala bych se ozývat úplně, ale zkusila bych na tu pilu míň tlačit, posílit v sobě trpělivost a víru v to, že stojíte tomu druhému za to se ozvat. Předtím bych mu ještě sama řekla, že jsem si uvědomila, že možná moc tlačím, že mi na tom vztahu záleží, a proto to zkusím jinak. Hodně štěstí!
Jana Brzkovská, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 23. ledna 2012. Anketa je uzavřena.
