Z malé poslušné holčičky vyrostla zatrpklá, vzdorovitá puberťačka.

Z malé poslušné holčičky vyrostla zatrpklá, vzdorovitá puberťačka. | foto: Koláž - iDNES.cz

Příběh Lindy: Rodiče na mně pořád něco vidí, nikdy se jim nezavděčím

  • 115
Jmenuji se Linda a je mi 22 let. Druhým rokem studuji na vysoké škole biomedicínské inženýrství. Mnohem raději bych ale dělala něco jiného. Vždy jsem toužila být zdravotní sestrou. Tam, kde jsem dnes, mě prakticky donutili jít rodiče. Někdy si připadám jako loutka, u které tahají za provázky.

Mí rodiče jsou dokonalí manipulátoři a já nemám dost silnou vůli vše změnit. Proto se obracím o radu na vás. Tady je můj příběh.

Poslušná holčička toužící po mámině pohlazení

Narodila jsem se do rodiny dvou vysoce ceněných odborníků v oblasti genetiky. Mí rodiče se poznali na vysoké škole, společně studovali, společně promovali, společně dosáhli úspěchů. Ovšem spíš než jako partneři v manželském životě působí jako dva nerozluční kolegové v práci.

Proč si pořídili mě, je mi dodnes záhadou. Narodila jsem se, když oběma bylo něco málo přes třicet. Buď to bylo nedopatřením, nebo měli pocit, že mít dítě je společensky žádoucí. Jak jsou oba skvělí ve své práci, jak si jich odborná veřejnost cení, za to co dokázali, tak jako rodiče selhali.

Máma mě porodila a za pár týdnů "odložila". Starala se o mě zpočátku - asi do čtyř let - babička. Jenže mě prý příliš rozmazlovala, neměla jsem pevné vedení, takže nastoupila chůva. Mámu s tátou jsem viděla jen večer a někdy ani to ne. Ze svého dětství prakticky neznám, co je to mít rodiče, kteří vám vypráví pohádku, jsou s vámi, když jste nemocní, vodí vás na kroužky, jezdí s vámi na výlety. To všechno mi nahrazovala chůva nebo babička, když ji rodiče občas vzali na milost.

Jak mi chyběli, tak o to víc jsem se snažila, aby mě měli rádi a byli na mě pyšní. Ve škole jsem patřila mezi ty nejlepší, byla jsem hodná, když byli rodiče doma, ani o mně nevěděli. Ovšem jakmile jsem občas přinesla špatnou známku, hned jsem to schytala, že ze mě nic nebude, že jsem líná. Tak jsem se snažila ještě víc. Ale ani ty jedničky neuměli ocenit, jediné, co mi řekli, bylo, že je to samozřejmost.

Na druhou stranu jsem nestrádala, co se týče dárků, hraček či hezkého oblečení. Rodiče si tak asi léčili své špatné svědomí, a když mi tedy místo své lásky dávali věci, bylo podle nich vše v pořádku. Přiznám se, že si vůbec nepamatuji, že by mě máma nebo táta někdy vzali do náruče, dali pusu, za něco pochválili.

Pokus prosadit se byl zničen hned v zárodku

Jakmile se blížil konec základní školy a rozhodovalo se, co budu dál dělat, měla jsem jasno. Domů jsem přinesla přihlášku na střední zdravotnickou školu. Chtěla jsem být sestřičkou v nemocnici. Tehdy jsem poprvé dostala facku, když jsem odmítala tento svůj sen opustit. Táta na mě řval, že jeho dcera nikdy nebude starým dědkům utírat zadky, když má na víc. Že by se za mě musel stydět. Tak jsem po dvoudenním vzdoru podlehla a podala přihlášku na gymnázium. Rodiče měli jasno, půjdu v jejich stopách a na svůj vlastní názor nemám žádné právo. Dokud prý budu jejich dcera, budu dělat to, co chtějí oni.

Z malé poslušné holčičky vyrostla zatrpklá, vzdorovitá puberťačka. Asi jsem zdědila nějaké dobré geny po rodičích, nejsem žádný blbec a ten gympl mi tedy docela šel. Opět jsem patřila mezi nejlepší a to jsem se ani nemusela moc snažit, dokonce jsem si myslela, jak učení rodičům navzdory bojkotuji, ale profesoři mě i přesto chválili, jenže mým rodičům to bylo málo. Neuznávali jinou známku než výbornou a stejně jako na základce, tak i na střední jsem nezaslechla žádné slovo uznání z jejich strany. Musela jsem absolvovat všechny olympiády, hlavně z biologie a matematiky. A běda kdybych skončila jen v nějakém okresním kole.

Odmaturovala jsem a opět podle přání rodičů šla studovat něco, co jsem nechtěla. Ale že by rodiče ocenili, že studuji školu podle jejich přání, toho jsem se nedočkala. Táta mi často opakuje, že nikdy nebudu tak dobrá jako oni dva s mámou, že to sotva dotáhnu někam do laboratoře za pár tisíc měsíčně. 

Chvílemi své rodiče nenávidím

Příběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu.

Před rokem jsem si našla přítele, drží mě prakticky nad vodou a jen díky němu jsem schopná své rodiče snášet. Známe se ze školy, Jirka absolvuje magisterské studium na elektrotechnické fakultě. Dlouho jsem rodičům tajila, že mám přítele, protože jsem přesně věděla, jak ho vezmou - nebude jim dost dobrý. A měla jsem pravdu. Jirka totiž nemohl pochopit, proč jim o něm neřeknu, myslel, že si vymýšlím, že přeci mí rodiče nemohou být takoví, jak je líčím. Takže jednoho dne u nás večer zazvonil, rodiče byli náhodou oba doma, představil se jako můj přítel. Otec ho vyhodil se slovy, že jeho dcera má navíc než na nějakého studentíka.

Po tátově výstupu mi Jirka konečně uvěřil a od té doby mě přesvědčuje, že mám od rodičů odejít a zařídit si život po svém. Můžeme prý bydlet u nich doma, jeho rodiče mě mají rádi a je jim moc líto, co prožívám. Nebo si můžeme něco pronajmout a žít si po svém. Taky mě přesvědčuje, ať si i já zařídím život podle svého, ať dělám, co mě baví, a konečně se zbavím závislosti na rodičích.

Vím, že má Jirka pravdu, ale já si nevěřím, bojím se udělat krok do neznáma a žít jinak, než jak jsem byla dosud zvyklá. Svým rodičům vyčítám, jak se ke mně celý život chovají, občas je i nenávidím.

Názor psychologa: Nejlepší expert na svůj život jste vy

Milá Lindo, popisujete klasický příběh silných úspěšných a autoritativních rodičů a dcery, která by se chtěla již chtěla vymanit z jejich vlivu a jít si vlastní cestou. Na druhou stranu nahrazujete autoritu rodičů autoritou jinou a chcete, aby opět rozhodla za vás. Možná je již čas zkusit něco jiného a opravdu se začít rozhodovat sama za sebe, bez ohledu na to, co chtějí vaši rodiče, přítel, psycholog. Přestože rodina, ze které pocházíme, má na nás silný vliv, a vždy si ji budeme nést sebou, je jen na vás, jak chcete dál vyprávět svůj životní příběh.

Zkuste si uvědomit, co opravdu v této chvíli chcete, co potřebujete, a to v krátkodobém i dlouhodobém horizontu, jaké jsou ty nejlepší varianty a možnosti, jak to získat. Určitě bych ve vaší situaci zvažoval, které varianty jsou nevratné a které si můžete bez následků vyzkoušet. Pak je třeba učinit rozhodnutí, ale také vzít za své rozhodnutí plnou odpovědnost. Vy jste nejlepší expert na svůj život.

Na závěr si dovolím jeden aforismus k zamyšlení: "Člověk se stane dospělý, když dělá některé věci i přesto, že mu to radí jeho rodiče." Protože děláme některé věci pouze navzdory svým rodičům, jsme stále po jejich vlivem. S přáním všeho dobrého,
Petr Pražák, kouč, Psychologie.cz

Co mám podle vás dělat?

celkem hlasů: 2259

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 31. října 2011. Anketa je uzavřena.

3. Mám si při škole najít brigádu a pronajmout si s Jirkou nějaký malý byt?
3. Mám si při škole najít brigádu a pronajmout si s Jirkou nějaký malý byt? 1928
2. Mám dodělat školu, chodit na brigádu a odstěhovat se k Jirkovi a jeho rodičům?
2. Mám dodělat školu, chodit na brigádu a odstěhovat se k Jirkovi a jeho rodičům? 203
4. Mám to nechat být, jak je, vždyť mě rodiče živí, a odstěhovat se až po škole?
4. Mám to nechat být, jak je, vždyť mě rodiče živí, a odstěhovat se až po škole? 80
1. Mám všeho nechat, i školy, najít si práci a od rodičů se odstěhovat s Jirkou do pronájmu?
1. Mám všeho nechat, i školy, najít si práci a od rodičů se odstěhovat s Jirkou do pronájmu? 48