Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Příběh Jitky: Zamilovala se do mě kolegyně

  1:16aktualizováno  1:16
V práci jsem poznala skvělou kamarádku. Po pár měsících se z ní ale stala moje noční můra. Pronásleduje mě a tvrdí, že mě miluje a nemůže beze mě být. Nedá si vymluvit, že o ni nestojím.
Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: shutterstock.com

Jmenuji se Jitka, je mi 27 let a jsem svobodná. A ani nemám žádného přítele. S tím posledním jsem se rozešla, když jsem se mu svěřila s problémem, který musím už pár měsíců řešit. Nevěřil mi, že jsem v tom nevinně.

Ale po pořádku. Před zhruba rokem jsem nastoupila do nového zaměstnání, pracuji ve finančním oddělení jednoho velkého podniku. A jak už to tak bývá, převážnou většinu tvoří ženy, vlastně chlap je tam jediný – náš ředitel. Kolegyně jsou ve věku kolem čtyřicítky a více, všechno zasloužilé manželky, matky a babičky. Jedinou výjimkou je Lenka. Je jí lehce přes třicet, žije sama v garsonce.

Lenka mi hned sedla

Když jsme se s kolegyněmi oťukaly, zjistila jsem, že si budu nejvíc rozumět s Lenkou. Pochopitelně to, že nejsem vdaná (tehdy jsem krátce chodila s Pavlem), nemám rodinu a hlavně žádné starosti jako zbytek kolektivu, mě předurčil k tomu, že jsem se pro ně stala jaksi "méněcennou", nemohla jsem jim poskytovat ty správné zkušenosti a pochopit jejich starosti s nemožnými manžely a nesnesitelnými dětmi.

Lenka byla jiná, hodně sportovala, taky ráda četla a chodila do kina nebo divadla. A to bylo přesně podle mého gusta. Neměla žádného přítele a vždy, když jsem na téma přítel narazila, zamluvila to. Pochopila jsem, že se jí asi stalo něco nemilého, o čem nechce mluvit, a tak jsem už dál nepátrala.

Celkem brzy se stalo pravidlem, že jsme se s Lenkou začaly scházet i mimo kancelář. Můj přítel Pavel pracoval na směny, takže jsem občas měla volná odpoledne, večery i víkendy. S Lenkou jsme chodily do divadel nebo do kina a občas po práci nebo o víkendech jsme vytáhly brusle a vyrazily do Stromovky. Staly se z nás velké kamarádky.

Polibek mi odhalil pravdu

Jednou jsme se po náročné uzávěrce rozhodly, že půjdeme někam na pár deci. Měla jsem volný večer, přítel byl služebně mimo Prahu, televize mě nelákala, takže co s načatým večerem. Naše dámská jízda se vydařila, z pár deci byl litr pro každou a vinárnu jsme prakticky zavíraly společně s personálem.

Byl hezký večer, tak jsme se ovíněné rozhodly jít kousek pěšky. Lenka mě chytila za ruku, nevadilo mi to, tak jsme šly a držely se za ruce. Cestou byl park a tam se na mě Lenka vrhla, objala mě a začala líbat. Byla jsem úplně v šoku. Vůbec jsem nechápala, co se děje. Lenka mumlala něco o tom, že mě miluje, že beze mě už nemůže být. Mojí reakcí byl útěk. Zastavila jsem se až doma.

Do rána jsem nespala, pořád jsem si v hlavě omílala, jak je to možné, že jsem nic nepoznala. Uvědomila jsem si, že Lenka na mě vlastně úplně visela, souhlasila se vším, co jsem navrhla, byla jako pejsek, který zbožňuje svého pána. A mně to vlastně dělalo dobře. Byla jsem úplně vykolejená, všechno mi konečně došlo, Lenka je lesba, muži ji nezajímají, zajímám ji já. Děsila jsem se toho, až se s ní druhý den setkám. Raději jsem si vzala dovolenou. Lenka mi celý den volala (nezvedala jsem to), psala esemesky (neodpovídala jsem).

Lenka mě pronásleduje

Další den mi Lenka hned, jak jsem přišla, vlepila pusu a hlaholila, co se mnou včera bylo, že jsem jí nezvedala telefon, neodpovídala na zprávy. Zatáhla jsem ji do kuchyňky a tam jí, řekla, že mi je líto, ale že její city v žádném případě nemíním opětovat. Brala jsem ji jako kamarádku, mám svého přítele a rozhodně na tom nechci nic měnit. Koukala na mě a já měla pocit, že mě neposlouchá. Na můj pětiminutový monolog řekla pouze, že počká, že ví, že ji také miluji, vždyť to ze mě ten večer cítila, ale teď si to nechci přiznat.

Během dne mi poslala snad tři e-maily, jak mě miluje a já prý miluji ji. Odpověděla jsem, ať mi dá pokoj. Z práce jsem rychle odešla. Nevěděla jsem, co mám dělat a hlavně, co budu dělat v budoucnosti. Myslela jsem, že když jí řeknu, jak to cítím, dá pokoj. Ale bylo to přesně naopak. Každý den se na mě v práci zamilovaně dívá, posílá mi zamilované esemesky, píše zamilované e-maily. Já neodpovídám a vyhýbám se jí.

I kolegyně si už všimly, že se něco děje. Dříve jsme byly nerozlučné kamarádky a teď se spolu vůbec nebavíme. Bohudík se žádná na nic neptala. S Pavlem jsem se rozešla, tedy on se mnou. Svěřila jsem se mu, jaký mám problém, po pravdě jsem mu řekla, jak to vlastně vzniklo a on mi nevěřil. Za týden mi řekl, že si za to můžu sama a že je mezi námi konec.

Od incidentu s Lenkou už uplynuly skoro tři měsíce. Naštěstí jsem tři týdny strávila na dovolené, Lenka taky někde byla. Ani po návratu se nic nezměnilo, každý den dostanu v průměru dvě zprávy a jeden e-mail. Po své dovolené se mi svěřila, že se seznámila s nějakou dívkou, ale prý mi to nemohla udělat, začít s ní chodit.

Už nevím, co mám dělat. Chvíli jsem apatická, za chvíli mám vztek, že bych jí ublížila. Mám pocit, že to nikdy neskončí. Prosím poraďte mi.

Co mám podle vás dělat?

celkem hlasů: 4020

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 4. října 2010. Anketa je uzavřena.

4. Mám si najít jinou práci a dát výpověď? 1683
1. Mám se dál chovat jako doposud, nevšímat si jí a doufat, že jit přejde? 1075
2. Mám jí pohrozit, že řeknu kolegyním i nadřízenému, jak mě obtěžuje? 898
3. Mám jít rovnou za nadřízeným a všechno mu říci? 364

názor psychologa

Milá Jitko,
vycházejte z toho, že v práci trávíte možná většinu bdělého času. Máte plné právo, aby tento čas byl pro vás co nejpříjemnější. Měla by to být i priorita vašeho zaměstnavatele, jak jinak se můžete pořádně soustředit na práci?

Zkuste si představit, že by se k vám stejně choval muž. Spíš byste to vnímala jako útok na vlastní soukromí, jako naprosté nerespektování vašich přání. Od žen ale něco podobného nečekáme.

Samozřejmě je nejlepší mírové řešení. Byly jste kamarádky, zkuste Lence vše ještě jednou, zcela jasně a důrazně vysvětlit. Pokud budete mít dojem, že vás neposlouchá, pohrozte pohovorem s nařízeným. A pokud se nebude nic dít, opravdu si s ním promluvte. Mělo by být jeho profesionální povinností vám pomoci.

Na vás je, nakolik budete v rozhovoru s ním otevřená. Ze začátku možná stačí hovořit o osobních problémech, které nemusíte specifikovat. Přeci jen, naše společnost stále není k homosexualitě příliš tolerantní a otázka je, nakolik je třeba Lenku ztrapnit. Na druhou stranu máte plné právo se bránit.

Kolegyně bych do toho netahal, není to jejich věc. I když jako pohrůžka by to zabrat mohlo.
Tomáš Rektor, Psychologie.cz

Autor:



Nejčtenější

Už se dokážu uživit i v Americe, říká Nikol Heřmánková Kouklová

Nicol Heřmánková Kouklová

Před dvěma roky se herečka a blogerka Nikol Heřmánková Kouklová společně s manželem rozhodla zkusit uspět v Americe. I...

Pro a proti: jedináčků přibývá. Je lepší mít jedno, nebo víc dětí?

Ilustrační fotografie

Svět se mění a zavedený standard „rodina rovná se máma, táta a dvě děti“ už několik let neplatí. Skokově přibylo jak...



Její noha s lymfedémem váží 68 kilogramů. Manžel Janice miluje

Noha Janice váží 68 kilogramů.

Pravá noha Janice Greenové váží neuvěřitelných 68 kilogramů. Třiapadesátiletá žena z amerického státu Georgia trpí...

Nejlepší a nejjednodušší letní koláče z ovoce utrženého na zahrádce

Drobenková buchta s mirabelkami

K létu patří čerstvé maliny, ostružiny, rybíz nebo třeba broskve a mirabelky, které rostou na vaší nebo babiččině...

Pět věcí, které chcete vědět o spodním prádle, ale bojíte se zeptat

Kalhotky si můžete vzít i dva dny po sobě, pokud nejsou špinavé, vlhké a...

Existují otázky, na které se stydíte zeptat i důvěrné kamarádky. Přitom o nich často přemýšlíte a pořád nemáte jasno....

Další z rubriky

Příběh Lindy: Neumím být věrná

(Ilustrační foto)

První láska mi zlomila srdce a já od té doby mužům příliš nevěřím. Současný přítel je jen takovou nálepkou, neumím být...

Příběh Jany: Přítel je z mého syna vyřízený

(Ilustrační snímek)

Jsem matkou dvou synů, mladšího mám se svým současným přítelem. Nějakou dobu jsem se syny bydlela sama a přítel -...

Jak prožíváte pátek 13. července? Zeptali jsme se před nemocnicí

Lidé po celém světě jsou pokaždé v pozoru, jakmile se v kalendáři objeví pátek...

Téměř každý druhý člověk vnímá pátek 13. jako mimořádný den, tvrdí výzkumy, které se zabývaly vírou Čechů v nejrůznější...



Najdete na iDNES.cz