S manželem máme za sebou už jedno manželství. Já mám dvě dospělé děti, manžel byl ženatý jen krátce a děti neměli.
Poznali jsme se v jedné restauraci, kde Mirek pracoval jako provozní. Začali jsme se stýkat a asi po pěti letech jsme spolu začali u mě žít. Starší syn už pracoval a mladší měl před maturitou. S Mirkem si naštěstí docela rozuměli. Jejich vlastní táta se na ně vykašlal, když byli malí.
Mirek odjel pracovat do zahraničí
Zhruba před čtyřmi lety dostal Mirek nabídku od své sestry, která žije ve Vídni, jestli by nechtěl pracovat tam. Před mnoha lety se provdala za Rakušana, na okraji Vídně spolu vybudovali penzion. Daří se jim velmi dobře, takže se začali rozšiřovat. Koupili další penzion, zrekonstruovali ho a sháněli někoho, kdo by ho vedl. Mirek umí německy, je hodně šikovný a se sestrou mají skvělý vztah. Chtěli, aby penzion víceméně zůstal v rodině a nemuseli shánět někoho cizího, kdo by se o něj staral.
Mirek sestřinu nabídku nejdříve odmítl, nechtěl odejít ode mě a ani žít v cizině. Nakonec jsem to byla já, kdo ho přemluvil. Věděla jsem, že se mu bude dařit a přála jsem mu to, ale zároveň jsem se bála, co bude dál s naším vztahem. To Mirek v tom měl jasno. Jen co se prý zabydlí, přijedu já za ním.
Ve Vídni se mu opravdu dařilo, více než rok jsem za ním jezdila jen na kratší dobu - na víkendy, nebo jsem si vzala týden dva dovolenou. Také jsem se seznámila s jeho sestrou a švagrem. Rakušák mě chytil za srdce hned, ale sestra se mi vůbec nelíbila. Cítila jsem, že jí vadím. Když jsem jí řekla, že se možná časem budeme vídat častěji, že Mirek chce, abych se za ním odstěhovala, odpověděla, abych si to rozmyslela. Mirek má prý hodně práce, nemůže si dovolit se mi věnovat, jak si já usmyslím. Navíc, když prý neumím německy, budu to mít u nich složité. Vymýšlela samé blbosti, aby mě odradila. Jako kdyby si dělala na svého bratra nějaké nároky, ale proč, to jsem vlastně dodnes nepochopila.
Přiznám se, že jsem po jejích řečech opravdu váhala, jestli mám odjet za Mirkem natrvalo. Když jsem mu to jednoho dne do telefonu všechno řekla, vzal si volno, přijel za mnou do Čech a požádal mě o ruku. Řekla jsem ano a během pár dní jsme se vzali. Žádná velká svatba, jen my dva a moji synové jako svědci.
Všechno jsem prodala a odjela za manželem
Po svatbě jsem se rozhodla, že doma nezůstanu a odjedu za svým mužem. Měli jsme se moc rádi a věřila jsem, že s ním po boku dokážu žít i v cizí zemi, daleko od svých dětí. Už mě ani neděsilo, že německy neumím a budu se to muset naučit.
V práci, kde jsem byla spokojená, jsem po 15 letech dala výpověď. Prodala jsem byt i auto. Nějaké peníze jsem nechala synům a odjela za manželem. Chtěla jsem za sebou spálit mosty a začít nový život.
Bydleli jsme v malém dvoupokojovém apartmánu v penzionu, který manžel vedl. Nejsem zvyklá nic nedělat, jenže práci jsem ve Vídni mít nemohla. Učila jsem se intenzivně německy a přemluvila manžela, abych mohla v penzionu pomáhat třeba jako pokojská. Jemu to nijak nevadilo, ale když to zjistila švagrová, okamžitě to zatrhla. Ona prý rozhoduje, kdo bude v jejím penzionu pracovat a mě tam nechce. Mirek se s ní sice pohádal, ale svou si neprosadil.
Odcizujeme se jeden druhému
Po roce mého pobytu u manžela se náš vztah začal měnit. Mirek byl neustále v práci, pracoval i o víkendech. Sestra mu prakticky nedovolila, aby si chvíli odpočinul. Ne že by mu nařizovala, že musí stále pracovat, ale dávala mu najevo, jak je pro jejich penzion nepostradatelný. On se v té práci sice našel, ale naše manželství to odnášelo.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Já jsem se sice brzy dokázala domluvit, ale práci jsem žádnou neměla a být pořád sama mě taky nebavilo. I když jsme v penzionu bydleli, manžel měl kancelář hned vedle, viděli jsme se kolikrát jen pár minut denně. Často jezdil i mimo penzion, vyřizoval hodně věcí. Navrhla jsem mu, že bychom si mohli sehnat bydlení mimo penzion a on by méně pracoval. Vždyť tam nemusí být 24 hodin denně. Bylo vidět, že by to rád udělal, jenže když to řekl sestře, pustila se do něj, že je blázen, bydlíme zadarmo a navíc ona potřebuje, aby byl v dosahu, kdyby se něco v penzionu dělo. Vůbec jí nedochází, že jsou tam i jiní zaměstnanci.
Tak jsem po čase začala jezdit zpátky do Čech. Občas bydlím u synů (už jsem babička) nebo u kamarádky. Jenže to jde vždy jen na pár dní. Nechci nikoho z nich otravovat.
S manželem se odcizujeme. Vždy, když jsem se vrátila do Vídně, byl divný. Dozvěděla jsem se od recepční, která je taky Češka, že jeho sestra mu často vyčítá, že si mě vzal. Prý měli domluveno, že na něj převedou s manželem polovinu penzionu, ale když se oženil, nic nebude, mně prý nedají vůbec nic.
Jsem z toho smutná. Mirka stále moc miluji, ale zjišťuji, že takhle to už nemůže jít dál.
Irena
Názor odborníka: především si s mužem promluvte
Dobrý den, Ireno, přemýšlím, jestli i váš manžel vnímá potřebu změny, o které mluvíte. Jak on vlastně na celou situaci nahlíží? Ví o tom, nad čím uvažujete, co prožíváte, čím se trápíte? Myslím, že otevřená komunikace z vaší strany je důležitým prvním krokem.
Je potřeba, aby váš manžel věděl, co pro vás současná situace znamená, a také co byste od něj potřebovala, abyste se ve vztahu znovu mohla cítit šťastná. Zkuste vyjít z hezkých období, která jste spolu prožili, nebo ještě nyní prožíváte, podívat se, co ve vašem vztahu funguje, na tom pak začít stavět. Ideální bude, pokud se vám podaří oběma stát na jedné straně barikády, proti problému, který se společnými silami budete snažit vyřešit. Úkol to není lehký a případně by vám mohla pomoci i konzultace u psychoterapeuta či manželského poradce.
Pokud by se ukázalo, že manžel není ochoten dělat žádné změny, je pak na vás, abyste si určila, jestli a za jakých okolností chcete s ním ve Vídni dále být. Jestli třeba nějaká změna, kterou byste mohla provést vy sama (třeba najít si práci ve Vídni a více se osamostatnit, nebo se odstěhovat do Čech a za manželem jen dojíždět), umožnila i nadále ve vztahu zůstat. Držím vám palce!
Lenka Daňková, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 čtvrtek 17. května 2012. Anketa je uzavřena.
