Ale hezky popořádku. Jmenuji se Ilona, je mi 29 let a žiji sama s tříletým synem.
Krásný vztah zničila nesmyslná hádka
S Rosťou jsem se poznala před mnoha lety. Byl studentskou láskou jedné mé spolužačky ze střední školy. Moc se mi tenkrát líbil a kamarádce jsem ho záviděla. Pak jsme se na pár let jeden druhému ztratili z očí.
Opět jsme se potkali zhruba před šesti lety na svatbě našeho společného kamaráda. Já šla za svědka nevěstě a Rosťa je blízkým kamarádem ženicha. Zavzpomínali jsme na puberťácká léta a nakonec jsme si dali rande. Rosťa se vůbec nezměnil, řekla bych, že se mi dokonce líbil mnohem víc než kdysi. Já byla tenkrát bez přítele, Rosťa vlastně také, prý snad desetkrát odcházel od tehdejší přítelkyně a já byla dobrou záminkou pro konečný rozchod.
Po pár měsících jsem se k Rosťovi přistěhovala. Měl vlastní byt a já bydlela v podnájmu. Naše společné soužití bylo celkem bez problémů, pak jsme se ale pohádali a já odešla. Co bylo příčinou naší hádky, snad ani nemá cenu rozebírat, byla to naprostá prkotina. Ale to co následovalo, bylo hodně zlé. Řvali jsme na sebe jak dva blázni, vyčítali jeden druhému takové nesmysly, že se ještě teď divím, co jsme dokázali ze sebe dostat.
Nakonec jsem si sbalila pár svých věcí a odešla ke kamarádce. Rosťu jsem nechtěla do smrti vidět. Kamarádky mi pak k němu došly pro zbytek věcí a byl konec. Definitivní. Sice jsem po pár dnech, když ze mě vztek vyprchal, zadoufala, že se ozve, ale on nic. A já bych ho rozhodně první nekontaktovala. Možná to tak cítil i on.
Ani dítě nebylo důvodem k usmíření
Pak jsem zjistila, že čekám dítě. Pochopitelně nemohlo být nikoho jiného než Rosti. První moje myšlenka byla dát "to" pryč, ale naštěstí jsem si to rozmyslela. Jenže co teď? Mám zůstat sama, bez táty dítěte? Vlastně jsem úplně sama, táta umřel, když jsem byla malá a matka se znovu vdala za člověka, kterého jsem nemohla vystát. Nakonec mě vychovala babička a s matkou se nestýkám, navíc bydlí na druhém konci republiky.
Moje hrdost zvítězila a Rosťovi jsem nic neřekla. Bála jsem se, aby mi neřekl, že to není jeho, že to chci na něj hodit. A to bych určitě neunesla. No a za pár týdnů jsem zjistila, že Rosťa má nějakou slečnu. Tím bylo vše vyřešeno.
Tak jsem zůstala sama. Naštěstí mám hodně kamarádek a taky mou milovanou babičku. Jenže je už stará a nemocná, bydlím u ní, abych jí pomáhala, vlastně i proto, že nemám kde bydlet.
Život zvládám se sebezapřením
Těhotenství i porod proběhly bez komplikací. Malý Toník (dala jsem mu jméno po mém tátovi) byl hodné miminko a hodný je vlastně pořád. Je to takové moje sluníčko. Vždy, když je mi smutno, obejmu ho a cítím se hned mnohem lépe.
Během porodu i po něm jsem si uvědomila, jak mi Rosťa chybí. Tenkrát mě poprvé přepadly výčitky svědomí, že jsem mu nic neřekla, že jsem mu vůbec nedala šanci dozvědět se o tom, že bude mít dítě.
Příběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
S Toníkem jsem doma tři roky a zvládám je opravdu jen s odřenýma ušima. Na všechno jsem sama a ještě pomáhám babičce. I peněz je málo, ale naštěstí vždycky nějak vyjdeme. Jenže to nejhorší - výčitky svědomí - mě doprovázejí neustále. Vyčítám si, že jsem Rosťu připravila o syna a syna o tátu. Po porodu jsem si předsevzala, že ho vyhledám a řeknu mu o Toníkovi, ale pokaždé jsem ztratila odvahu. A vlastně jsem ji dodneška nenašla.
Zjistila jsem si, že Rosťa je sám, bydlí stále ve svém bytě. Bojím se, že mě vyhodí, od našeho rozchodu jsme se vůbec neviděli, nekontaktovali jeden druhého. Možná bych to měla nechat být, živím v sobě naděje a mohla bych být moc zklamaná. Fakt nevím, bojuji sama se sebou.
Ilona
Názor odborníka: Zodpovězte si napřed pár otázek
Dobrý den, ve vašem příběhu čtu o velkých výčitkách svědomí, také o nejistotě.
Nemyslím si, že bych mohla rozhodnout za vás. Nabízím vám ale několik otázek, které by vám mohly při rozhodování pomoci:
Píšete, že jste již dříve byla rozhodnutá Rosťu vyhledat, vždy jste ale ztratila odvahu. Z čeho pramení? Je něco, co by vám odvahy dodalo? Bylo by to třeba náhodné setkání s Rosťou? Nebo pomoc kamarádky, ať už v jakékoli formě?
Co vlastně od toho, že byste nyní Rosťu kontaktovala, očekáváte? Píšete o nadějích - v co doufáte? Co se stane, když se vaše naděje nenaplní? Co nejhoršího by se mohlo stát? A kdyby se to stalo, dokázala byste se s tím vyrovnat? Co by vám potom pomohlo, o koho nebo o co byste se mohla opřít?
A konečně, pokud nyní za Rosťou nepůjdete, co budete dělat, až bude chtít Toník znát svého tátu? Co to udělá s vašimi výčitkami? Bude ta situace v něčem jiná, než je teď? Bude pro vás těžší, nebo lehčí?
Vaše situace není vůbec lehká, proto se nestyďte případně vyhledat pomoc psychoterapeuta. Já vám držím palce, aby, ať už uděláte jakékoli rozhodnutí, jste dál mohla žít život bez obav a výčitek.
Lenka Daňková, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 2. ledna 2012. Anketa je uzavřena.
