S Erikem se známe snad sto let. Už od školních let patříme do stejné party. Její zdravé jádro vzniklo ze čtyř holek a pěti kluků z jedné třídy. Jak šel čas, lidé se postupně měnili. Jen my dva s Erikem jsme stále zůstávali. I když jsme nebyli zrovna nerozluční kamarádi, bylo nám v partě dobře a hlavně byla legrace.
Erik chodil s Janou, já s Karlem
Pište vaše příběhyŘešíte nějaký problém? Můžete se poradit se čtenáři a dozvíte se i názor odborníka. Pište na ona@idnes.cz |
Mně to s Karlem celkem klapalo, ale Jana mi asi po čtyřech měsících chození s Erikem svěřila, že je hodně panovačný a že musí být vždycky po jeho. Prý už ji to docela štve a neví, co má dělat. Když se nedávno pohádali a ona od něj utekla, za chvíli jí přišla zpráva, že už ho nemá ráda a pokud se mu hned neomluví, ať raději nechodí. Jana se mu neozvala a za pár hodin jí přišla esemeska, že ji hrozně miluje a nemůže bez ní být. Vzala ho tedy na milost a usmířili se.
Prakticky podobná situace se u nich opakovala ještě několikrát. Erik se dokázal chovat jako malý umanutý kluk, a když mu Jana dala najevo, že takhle ne, dělal jí hysterické scény.
Náhoda nás s Erikem svedla dohromady
Jana s Erikem vydržela ještě asi rok, ale pak už to definitivně ukončila. Erik to nesl hrozně těžce. Protože i já jsem ve stejnou dobu ze dne na den dostala kopačky (Karel odešel do Prahy na nové místo a tam si našel jinou), "vyplakávali" jsme se jeden druhému na rameni. Zákonitě náš kamarádský vztah změnil směr, stali se z nás milenci a po půl roce jsem se k Erikovi přestěhovala. Měl pronajatý malý byt a já už toužila odejít od rodičů.
Asi po půl roce přišla první krize. Pohádali jsme se kvůli prkotině a já zažila scénu, o které jsem kdysi slyšela od Jany. Erik střídal řev s hysterickým pláčem a křičel na mě, že si nezaslouží, abych na něj byla zlá a nakonec mě vyhodil z bytu. Odešla jsem pouze s kabelkou k rodičům. Naštěstí naši jsou hodně tolerantní, na nic se mě neptali a bez řečí mě nechali zase bydlet u nich.
Druhý den, když nebyl doma, jsem si od něj odnesla pár věcí. Zatím jsem nechtěla náš vztah ukončovat, ale bylo mi jasné, že si musíme promluvit. Erik se mi ozval hned druhý den. Začal mě přesvědčovat, že se musím vrátit zpátky, že život beze mě si nedokáže představit. Sešli jsme se na neutrální půdě v kavárně. Erik byl hodně pozorný a sliboval mi, že se to, co mi předvedl, už nebude opakovat.
Neopouštěj mě, nebo se zabiju
názor psycholožkyNení to snadné, ale opravdu nemá smysl zůstávat s partnerem jen ze soucitu nebo ze strachu, ze si něco udělá. Eva si tak sama koledujete o nešťastný život po boku někoho, kdo se jí protiví. Pro Evu je ten vztah už jasně skončený. Je to tvrdé, ale za svůj život si každý neseme zodpovědnost sami. Erik se musí rozhodnout sám za sebe, jestli chce žít, nebo ne. Ale přeci jen, nemohla byste se obrátit na jeho rodiče nebo přátele, abyste ze sebe sňala eventuální pocity viny? Sama se můžete obrátit na psychoterapeuta s žádostí o podporu. Hodně odvahy. PhDr. Leona Prokopcová, Psychologie.cz. |
Ovšem to, co mi předvedl před několika dny, to byl vrchol. Naše hádka začala nevinně, nemohli jsme se dohodnout, kam pojedeme v létě na dovolenou. Já chtěla strávit týden jen s ním, on s našimi kamarády na vodě. Když jsem mu navrhla, ať jede se mnou sám a pak beze mě s kamarády, mohl se najednou zbláznit. Opět se začal chovat nepříčetně, křičel na mě, že mu v ničem nevyhovím, brečel, že už ho nemiluji a nakonec se sebral a někam zmizel. Nevím, kam šel, ani kdy se vrátil. Já sama jsem si sbalila nejnutnější věci a odešla jsem k rodičům, pevně rozhodnutá, že tohle je už definitivní konec. Opravdu nemám zapotřebí snášet jeho hysterické výlevy.
Poslala jsem mu esemesku, že od něj odcházím a až se uklidní, ať se mi ozve, že si můžeme ještě promluvit, ale že jsem už definitivně rozhodnutá náš vztah ukončit. Během pár hodin se mi ozval, že pochopil a že mi odpouští, prý chce umřít smířený. Nejdříve jsem nechápala, ale když začal mluvit o tom, že beze mě prostě žít nebude, pochopila jsem. Nejdříve jsem si myslela, že si dělá legraci, ale jeho zastřený hlas mě vyděsil a uvěřila jsem, že to myslí vážně. Vyrazila jsem za ním, naštěstí byl doma. Ležel na posteli, vedle sebe prázdnou lahev rumu a spal. Tentokrát si nic neudělal, jak jsem si nejdřív myslela, ale možná k tomu neměl daleko.
Když vystřízlivěl, ukázal mi prášky, které prý určitě použije, pokud se k němu nevrátím.Vrátila jsem se. Jsem s ním jen ze soucitu, protože se bojím, že si opravdu něco udělá. Už ho ale nemiluji, chvílemi se mi dokonce protiví. Ale co když ho opustím a on udělá to, čím vyhrožuje. Prosím, poraďte mi.
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 21. června 2010. Anketa je uzavřena.
