Ona
Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Příběh Evy: Dcera se toulá, krade nám peníze. Manžel to trpí, já už ne

  • 81
Dceru jsme s manželem adoptovali před 18 lety. Dodnes, když zavřu oči, vidím to krásné smutné děvčátko, které se ke mně batolí a natahuje po mně ruce. Já ji beru do náruče a cítím to štěstí, po kterém jsem toužila. Manžel mě drží kolem ramen a společně odcházíme i s malou Haničkou k autu.

Hanku jsme dostali ve chvíli, kdy už jsme pomalu přestávali doufat, že nás bude alespoň o jednoho víc. Po několika potratech jsem nemohla mít děti a adopce byla jediným řešením. Bylo nám jedno, jestli to bude holka nebo kluk, ale přeci jen děvčátko jsme si přáli o trochu více.

Haniččino dětství bylo nádherné

Když jsme se poznali, bylo Hance deset měsíců. Zamilovali jsme se na první pohled. Po dalších dvou měsících už byla naše. O jejím původu jsme nic nevěděli. Jediné, co nám úředníci prozradili, bylo to, že Hančina matka se jí hned po porodu vzdala, byla alkoholička a narkomanka. Otce dítěte neuvedla.

Bohužel její minulost poznamenala i zdraví malé holčičky. Byla často nemocná a postupně jsme zjišťovali, že i lehce zaostává za ostatními dětmi. S manželem jsme se jí maximálně věnovali. Oba jsme vysokoškoláci, takže nebyl problém jí pomáhat se školou i zajistit mimoškolní aktivity.

Do puberty s Hankou nebyly vůbec žádné problémy. Učení jí sice moc nešlo, ale snažila se svědomitě připravovat a my jí pomáhali, co to šlo. Nebylo ani nutné, aby chodila do zvláštní školy, i když jedna učitelka to navrhovala. Nakonec vysvědčení vždy vytáhla na trojky a pár čtyřek.

Všichni tři jsme si moc rozuměli, snažili jsme se spolu být co nejvíce. A hlavně jsme chtěli Hance vynahradit ten nešťastný vstup do života. Zatím nevěděla, že není naše. Mysleli jsme, že by to třeba nepochopila. Chtěli jsme jí vše říci, až bude starší.

V pubertě nastal zlom

Zhruba v osmé třídě začala být Hanka jiná, byla drzá, odsekávala nám, občas jsme z ní cítili i pohrdání. S manželem jsme měli velký strach, jestli se v ní neprojevují geny jejích rodičů. Po poradě s psychologem, který nás zároveň ujistil, že takto se chová 99 procent puberťáků, jsme se rozhodli, že Hance řekneme, že nejsme její rodiče, že jsme ji adoptovali. Ovšem, jaká byla její matka, jsme jí říct nechtěli.

Počítali jsme s tím, že to bude pro dceru šok a zároveň jsme tajně doufali, že nám padne kolem krku. Vždyť za ta léta musela vidět, jak moc ji máme rádi, že bychom pro ni udělali cokoliv. Bohužel Hanka se zachovala nejhůř, jak mohla. Utekla z domova a tři dny jsme o ní nevěděli. Nakonec ji přivedla policie. A od té doby nastaly všechny problémy, které už trvají pět let, a kdykoliv si řeknu, že horší už to nemůže být, tak zase klesneme více ke dnu.

Hanka se chytla pochybné party

Při svém prvním útěku se Hanka schovávala u jedné spolužačky, se kterou v té době více kamarádila. Ta dívka byla z velmi dobré rodiny, ale rodiče na ni neměli čas, zahrnovali ji penězi a hlavně měla často prázdný byt jen pro sebe. Také naši dceru seznámila se svými kamarády, kteří už měli hodně za sebou. Většina měla záznam u policie, nechodili do školy, ani nepracovali. Zájem měli jen o alkohol a sex.

A do takové party zapadla naše holčička. Když si vzpomenu na ty večery, kdy jsme ji beznadějně naháněli po celé Praze, tak se divím, že ještě žiji, že jsem se tenkrát nezbláznila. Moje i manželovo zdraví to ale poznamenalo, oba máme psychické problémy, manžel má navíc žaludeční vředy.

Základní školu vychodila s odřenýma ušima. Samé čtyřky odshora až dolů. Myslím si, že ji nechali projít, aby se jí zbavili. Pak ji vzali do učebního oboru pro švadleny. Vydržela tam tři měsíce. Do školy vůbec nechodila, toulala se, kradla nám peníze, jídlo i věci, které mohli s partou prodat. Až jsme nakonec začali zamykat a odemčený měla jen svůj pokoj a koupelnu se záchodem. Stále se toulala, pokaždé, když nepřišla v noci domů, volali jsme policii. Nakonec skončila na deset měsíců v diagnostickém ústavu, kam ji odvedla sociálka. Za celou dobu ji pustili domů jen pětkrát na víkend. Mysleli jsme, že to pomůže, ale bohužel - dokonce si našla nové kamarádky, které ji naučily, co ještě neuměla.

Teď už je dospělá, před pár měsíci jí bylo 19. Může si dělat, co chce, my už na ni žádné páky nemáme. Bydlí stále u nás, protože ji nemůžeme vyhodit.

S manželem máme k Hance každý jiný postoj

Za poslední léta, co prožíváme toto peklo, jsem vůči Hance otupěla. Občas se přistihnu, že k ní necítím žádnou lásku, že ji až nenávidím. Ovšem pro mě je to teď horší s manželem. V postoji k Hance jsme naprosto odlišní. Já bych už dávno byla pro radikální řešení. Už v počátcích, když se  její chování změnilo, bych byla pro to, aby odešla do diagnostického ústavu. Byla bych tvrdá, i když by mě srdce bolelo, ale vždy to skončilo na manželovi. On to nechtěl. A bez jeho souhlasu jsem byla bezmocná. Naopak jí pořád dával šanci.

Dokonce ho nepřesvědčily ani názory odborníků i pracovnic ze sociálky. Všichni mu říkali, že ona sama nepřestane, a hlavně, když vidí, že jí to stále prochází, tak to bude zkoušet dál a dál. Musíme ji nechat klesnout až na samé dno, pak se to třeba zlomí a ona pochopí. Když jsem manželovi nedávno řekla, že mě ničí nejen dcera, ale i on, odpověděl mi, že radši obětuje mě než Hanku, protože ona je mladá a má život před sebou.

A to už byla pro mě poslední kapka. Uvažuji dokonce o rozvodu, že od něj odejdu a budu někde žít sama bez něj i bez dcery.

Názor odborníka: Dohodněte se s manželem na pravidlech

Milá Evo, ačkoli je vaše situace velmi obtížná a vyčerpávající, bohužel podobnou zkušenost prožívá řada rodičů, jejichž dítě se dostalo na scestí. Ve vašem případě je situace navíc komplikovaná skutečností, že jste dceru adoptovali. Nikdo z odborníků vám nedokáže zodpovědně říct, nakolik je osobnost člověka ovlivnitelná výchovou a prostředím, ve kterém vyrůstá, a jak velkou část tvoří geny. Tím chci jen říci, že nemá smysl obviňovat se, že jste někde ve výchově udělali chybu, nebo že jste se své dceři dostatečně nevěnovali. Vy sama víte, že jste jí poskytli maximální možnou péči a starostlivost, a pokud se dcera nedokázala vyrovnat se svou adopcí, není to vaše chyba.

Co se týká jejího chování, musím zcela souhlasit s odborníky, kteří vám radili, abyste za ní obrazně "zabouchli dveře" a snažili se od ní odstřihnout. Podobné řešení se doporučuje například i rodičům narkomanů, protože dítě, které již je takto daleko, je velmi pravděpodobně "stáhne" s sebou a dokáže rozvrátit celou rodinu. Přesně to se bohužel děje i ve vašem případě, kdy dcera již dokázala rozklížit váš partnerský vztah a dál ničí vaše rodinné zázemí.

Je proto v první řadě nutné, abyste s manželem opět stáli na jedné straně a vystupovali jednotně. Pravděpodobně se vám nepodaří manžela ze dne na den přesvědčit, aby radikálně změnil svůj dosavadní názor a od dcery se odvrátil. Pokuste se proto nejprve nastavit jasné hranice. Proberte s manželem, jak dlouho ještě hodlá nastalou situaci tolerovat, kdy nastane onen zlom, kdy už vaší dceři žádnou další šanci nedá. Vyžadujte pevně stanovené hranice, můžete se například domluvit, že budete ochotna počkat ještě dva měsíce, nebudete proti dceři podnikat žádné kroky a dáte svému manželovi "volnou ruku". Pokud poté nenastane obrat k lepšímu, nechá zase volnou ruku on vám a bude respektovat vámi zvolené řešení. Je nutné, abyste stanovili a dohodli se jasných pravidlech, byli jste důslední a dodržovali je. Uvědomte si, že pouze vaše spojenectví a důslednost může zachránit váš vztah a možná i vaši dceru.

Obávám se však, že pokud bude manžel vaše úsilí i nadále "sabotovat" a bude stát na straně dcery, případně i proti vám, sama prakticky nic nezmůžete. Pokud nastane patová situace, měla byste v první řadě myslet sama na sebe. Snažte se volit taková řešení, abyste neztratila úctu sama k sobě a mohla jste dál žít svůj život, ať už v něm vaše dcera bude i nadále figurovat, či nikoli. Přeji vám hodně štěstí!
Mgr. Barbora Vajsejtlová, novinářka a psycholožka

Co mám podle vás dělat?

celkem hlasů: 2379

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 22. srpna 2011. Anketa je uzavřena.

2. Mám se už na Hanku vykašlat, je dospělá a za svůj život zodpovědná, a přesvědčit k tomu i manžela?
2. Mám se už na Hanku vykašlat, je dospělá a za svůj život zodpovědná, a přesvědčit k tomu i manžela? 2077
4. Mám od manžela i Hanky co nejdříve odejít a požádat o rozvod?
4. Mám od manžela i Hanky co nejdříve odejít a požádat o rozvod? 157
1. Mám to vydržet, být i s manželem dceři oporou a doufat, že se jí v hlavě rozsvítí a časem se zklidní?
1. Mám to vydržet, být i s manželem dceři oporou a doufat, že se jí v hlavě rozsvítí a časem se zklidní? 110
3. Mám dát manželovi ultimátum – buď já, nebo Hanka?
3. Mám dát manželovi ultimátum – buď já, nebo Hanka? 35

Příběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z příběhů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu.