Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Pracuji v kolektivu, kde jsme samé ženy. Je to oddělení back officu, zpracováváme různé objednávky, výkazy, zadáváme data do systému, připravujeme podklady pro fakturace a tak podobně. Naše práce vyžaduje pečlivost. Každá z nás má svůj úsek práce, svou zodpovědnost, ovšem zároveň na některých podkladech musíme spolupracovat.
V našem oddělení pracuji již sedm let, je nás celkem pět a vedoucí. Za tu dobu pár kolegyň odešlo a nastoupily nové. Jsme celkem sehraný tým, nemáme mezi sebou žádné velké třenice. Můžeme se na sebe spolehnout pracovně a rozumíme si i v osobní rovině. Čas od času některé z nás vyrazí spolu i večer posedět.
Kolegyně, která nezapadla
Před třemi lety k nám nastoupila Věra. Přivedl si ji náš tehdejší šéf, jediný muž v našem ženském kolektivu. Věra je vzdálená příbuzná jeho ženy, která se za ni přimluvila. Věrka je zvláštní, příliš mezi nás nezapadla. Je zhruba ve stejném věku jako já (za rok mi bude čtyřicet), je sama, nikoho nemá. Moc o sobě nemluví, vlastně se ani do žádných hovorů téměř vůbec nezapojuje. Je to taková šedá myška. S kolegyněmi jsme si na ni zvykly, respektujeme, že toho moc nenamluví, pochopitelně ji nijak neignorujeme, necháváme na ní, jestli si chce s námi povídat nebo jít na oběd či třeba po práci na kafe. Občas se připojí, ale většinou pak jen s námi sedí a sem tam něco řekne.
Co mám podle vás dělat?
V práci je Věra pečlivá, ale až moc, nevěří si a neustále po sobě svou práci kontroluje. Pak to působí, jako že je pomalá, že svou práci nezvládá, nestíhá včas některé podklady odevzdat. Za ty roky jsme se s tím už všechny dokázaly srovnat. Občas jí s něčím pomůžeme, také náš bývalý šéf to chápal. Věrka je prostě svá. Jenže ke konci loňského roku šéf odešel do důchodu a po něm nastoupila nová vedoucí. Je hodně rázná, takový velitel v sukních. I ona stejně jako Věra žije sama, je ale rozvedená a jednou nám řekla, že chlapů má po krk, děti nikdy nechtěla a nejlíp jí je samotné. Nejspíš se rozhodla, že svůj život zasvětí práci, alespoň se podle toho chová.
Nová šéfová
Do našeho oddělení vpadla jak velká voda, přeorganizovala nám práci, zavedla nové postupy a totálně rozhodila Věru. Ta měla už zavedený systém práce a najednou je všechno jinak. Pochopitelně to netrvalo dlouho a šéfová zaregistrovala, že Věra je víceméně nejslabším článkem našeho týmu. Ne že by ji vyloženě před námi nějak ponižovala, ale dává jí najevo, že takto si práci ve svém oddělení nepředstavuje. Prostě si na ni zasedla. Je nám všem Věrky líto, ale bohužel nic moc s tím nemůžeme dělat. Každá máme svou práci, svou zodpovědnost. Občas se jí snažíme pomoct, ale nejde to vždycky.
Před pár týdny Věrka nestihla včas odevzdat šéfové ke kontrole zpracované tabulky, a ta na ni vylítla, že už má toho dost a uvažuje o tom, že se s ní brzy rozloučí. Věra seděla, mlčela. Šéfová na ni křičela před námi, bylo to opravdu trapné. Něco se ve mně zlomilo a řekla jsem, že za to Věra nemůže, protože dostala ode mě pozdě údaje, a proto nebylo v jejích silách všechno včas zapracovat a pro šéfovou tabulky připravit. Šéfová si odfrkla, řekla, ať se to příště neopakuje a že si dá na nás pozor, pak odešla. Nebyla to pravda, Věře jsem dala všechno včas, dokonce s dostatečným předstihem, ale nemohla jsem se už dívat, jak ji šéfová péruje jako malou holku.
Věrka mi pochopitelně se slzami v očích děkovala, myslela jsem, že tím to skončí. Jenže od této události mě Věra zahrnuje svou pozorností. Denně se mě ptá, jestli chci uvařit kávu, někdy ji dokonce sama přinese. Několikrát do týdne mi donese nějakou sladkost, prý začala po dlouhé době zase péct, kvůli mně, aby se mi odvděčila. Když jí řeknu, že je to naprosto zbytečné, že to nemusí, řekne, že to dělá ráda. Upnula se na mě, začala i víc mluvit, chce si povídat, ale jen se mnou. Už několikrát se po práci ke mně přidala, že mě doprovodí domů, pomůže s nákupem. Dívá se na mě oddanýma psíma očima, je mi to neskutečně trapné. Říkám jí, že od ní nic nechci, ale je to zbytečné. Ona je jak umanutá a mě už to vyloženě obtěžuje.
Adéla
Názor odbornice: Příště nesahejte ke lžím
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Adélo! Pokuste se být k Věře otevřená. Do hlavy vám totiž nikdo nevidí, a proto nelze čekat, že by se Věra dovtípila, jak moc je vám její pozornost nepříjemná. Použijte vlastní slova – třeba taková, k jakým jste sáhla při popisu svého příběhu pro tento článek. Bylo vám nepříjemné vidět, jak vedoucí Věru peskuje přede všemi jako malou holku. Ano, údaje od vás sice dostala včas a svou práci skutečně nestihla tak, jak měla. Jelikož jste nechtěla, aby vedoucí ve svém ponižování Věry pokračovala, sáhla jste ke lži. Věře to pomohlo, ale asi jen na chvíli. Následkem vašeho činu byla Věřina vděčnost, která je vám na obtíž.
Předpokládám, že se Věra v práci do podobných situací bude dostávat zase a znovu. Jak jste však už asi zjistila, není to váš boj. Můžete podpořit Věru, aby si s vedoucí promluvila a pokusila se vysvětlit svůj přístup k práci (pečlivý, ale pomalý). To je asi tak celé, co můžete udělat. Příště bych vám rozhodně doporučovala nesahat (byť v bohulibém zájmu) ke lžím. Doběhnou vás. Jestli se vám nelíbí způsob, jakým vedoucí s Věrou mluví, vyjadřujte se přímo k němu. Zastanete se slabší kolegyně, o což vám v té chvíli jde, nedeformujete však skutečnost.
PhDr. Magdalena Dostálová
