S manželem jsme svoji téměř 35 let. Bylo mi dvacet, když jsem se vdávala, manžel nebyl o moc starší, měl rok po vojně. Znali jsme se dva roky, když za mnou přišel, že by mu v práci jako perspektivnímu zaměstnanci dali byt, ale musí být ženatý. Tak jsme do toho šli a dostali jsme malý dvoupokoják.
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Moc ráda na naše začátky vzpomínám. Byli jsme jen spolu, děti jsme neměli a ani jsme je tak brzy nechtěli. Až po zhruba pěti letech se ve mně probudily mateřské pudy, asi i díky tomu, že otěhotněla moje nejlepší kamarádka. Manžel nebyl proti a do roka se nám narodila dcera. Za další dva roky syn. Byt nám byl malý, přeci jen čtyři jsme si tam už lezli po hlavě, zvlášť když děti potřebovaly hodně prostoru. Nakonec jsme ho vyměnili s manželovými rodiči, protože ten jejich byl pro ně naopak zbytečně velký. S manželem v něm bydlíme dodnes.
Čas tak rychle běžel, že z malých dětí byli najednou puberťáci a zničehonic dospěli. Našli si partnery a dnes už mají své rodiny. Dcera se vdala, má dvě děti, pět a tři roky. Syn ženatý není, ale s přítelkyní mají dvouletého chlapečka. S manželem z nich máme radost. Povedli se nám, oblíbili jsme si i jejich protějšky. A vnoučata, to jsou naše zlatíčka.
Ve velkém bytě jsme zůstali sami, ale klidu si moc neužijeme. Děti nás každou chvíli navštěvují. Je to fajn být s nimi v kontaktu, jsem šťastná, že se domů rádi vrací. Syn i dcera mají spolu i s partnery druhého hezký vztah, takže se často sejdou u nás všichni. Když je to třeba jen na jedno odpoledne, je to fajn. Děti vědí, že u nás najdou pohodu, bude navařeno, napečeno. Na tom jsem si vždy hodně zakládala, že v neděli byl slavnostní oběd i s upečenou bábovkou, všichni jsme se sešli a užívali si. Děti pochopitelně kolikrát brblaly, ale dnes na to s láskou vzpomínají.
A v podobném duchu jsme vždy trávili i Vánoce. Když jsme byli jen my čtyři, bylo to fajn, manžel i děti mi pomáhali. Navíc já nemám problém trávit u plotny i delší dobu, vždycky jsem se těšila na výsledek, na krásně prostřený stůl, dobroty na něm a pohodu. Když děti odešly, založily vlastní rodiny, nabídli jsme jim, že můžou Štědrý večer trávit u nás.
Na přípravu štědrovečerní tabule jsem zůstala sama
První rok, dva, tři to proběhlo na výbornou. Nebyla jsem na přípravy sama, dcera a později i synova přítelkyně přijely dřív a se vším mi pomohly. Jenže to se časem změnilo, poslední troje Vánoce pro mne představují nekonečný stres s nákupy, přípravou, vařením a chystáním. Manžel se mi snaží pomáhat, ale já jsem kolikrát tak nervózní, že ho radši vyženu.
Holky, jak mají malé děti, tak to samy nezvládají, nakonec všichni přijedou až k hotovému. Pochopitelně mi pokaždé děkují, jak jsem všechno skvěle zvládla, jak jsem úžasná a že mě v tom určitě příští rok nenechají. Jenže nechaly. Nechci nikomu z nich sahat do svědomí, ale myslím si, že mě prostě zneužívají. Oni moc dobře vědí, že i kdybych měla vypustit duši, tak to prostě dotáhnu do konce a oni přijdou bez starostí k hotovému.
Loni jsem řekla manželovi, že to byly poslední Vánoce, které jsem pro všechny nachystala. A klidně jsem ochotna je strávit i někde mimo domov, třeba v nějaké exotice. S manželem máme totiž v oblibě už starší americký film, kdy se manželé rozhodnou neslavit společně se sousedy v ulici Vánoce a místo toho chtějí vyrazit na exotickou dovolenou. Kolikrát jsme si říkali, jak takové Vánoce asi mohou vypadat, a jestli by si je člověk taky užil, když je zvyklý na něco úplně jiného. Před rokem jsme si řekli, že někam vyrazíme. A děti ať si se svými rodinami udělají svůj vlastní Štědrý den.
Přiznám se, že jsem na své rozhodnutí prakticky zapomněla, jenže před dvěma dny přišel manžel s poukazem, že se mu přes manželku kolegy, která pracuje v cestovce, podařil pomalu za hubičku na poslední chvíli sehnat týdenní pobyt pro dva v Emirátech. Prý to někdo vrátil a cestovka má zájezd už vyprodaný, tak ten pobyt nabízí za velmi výhodnou cenu. A protože je to ze známosti, musíme se co nejdříve rozhodnout. Zatím nám to ještě pár dní podrží.
Manžel by jel hned, já vlastně docela taky. Už dlouho jsme nikde nebyli, poslední roky trávíme dovolené na chalupě a na zájezdu, kde se o vás postarají, jsme byli naposled, když byly děti ještě malé. Jenže jsou to Vánoce, kdy bychom byli pryč. Vůbec si nedovedu představit, že by nám to děti odsouhlasily. Mám strach, že nám to budou vyčítat. Ale na druhou stranu, je to náš život a jak dcera, tak syn taky už mají svůj vlastní.
Soňa
Názor odbornice: Už balíte?
Vážená Soňo. Mezilidské vztahy rozhodně nemají svůj jednotný jízdní řád a zákonitosti platné obecně a pro všechny v nich lze nalézt poměrně obtížně. Jedním si však můžeme být jisti, lidé okolo nás nám do hlavy nevidí.
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Nedozví-li se od nás samotných, co bychom potřebovali, v drtivé většině se to sami nedovtípí. Pěkně to ilustruje vaše situace, kdy jste rodinám svých dospělých dětí nesdělila, že (neřkuli jak přesně) byste s přípravou Vánoc potřebovala pomoct. Děti to tedy nečiní, následkem čehož se vy cítíte frustrovaná a využívaná.
Naproti tomu jste svému manželovi jasně vysvětlila své přání strávit Vánoce mimo domov, na což muž pozorně zareagoval poukazem na zájezd do Emirátů.
Postavila bych tedy celou otázku jinak. Mám zklamat svého muže, kterému jsem řekla o své touze strávit Vánoce u moře a on mé přání plní? Naproti tomu bych se nezabývala tím, zda mi mé dospělé děti budou, nebo nebudou vyčítat přání trávit volný čas se svým manželem. Už si jdete balit kufr?
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 16. prosince 2019. Anketa je uzavřena.
