Dnes je synovi téměř 17 let. Vždycky jsem se bála, aby nás nepotkal osud mnoha rodičů (ostatně ve svém okolí jich několik znám), kterým se adoptované děti vymkly z rukou a byly s nimi problémy. Nás to naštěstí nepotkalo a věřím, že ani nepotká. Tomáš je fajn kluk, o tom, že je adoptovaný, ví už několik let. I když ho to zjištění zaskočilo, dokázal se s ním vypořádat.
Nyní studuje druhý ročník průmyslovky, učení mu v rámci možností docela jde. Má kamarády, nikde se netoulá a taky už pokukuje po dívkách. Puberta s ním cvičí asi stejně jako s většinou dalších dětí v jeho věku. Zkrátka normální kluk. Já si s ním rozumím, už odmalička se vším chodí jen za mnou. Z táty má takový nezdravý respekt, nejspíš cítí, že táta ho moc "nemusí".
K adopci jsem manžela přemluvila
Když mi lékaři po několika marných pokusech otěhotnět a po neúspěšných lékařských zákrocích oznámili, že vlastní dítě nikdy mít nebudu, zhroutil se mi svět. Po dítěti jsem moc toužila a představa, že nebudu nikdy matkou, pro mne byla hrozivá. Manžel stál při mně, uklidňoval mě, že máme jeden druhého a že je tolik párů, které si dokázaly život krásně užít i bez dítěte.
Jenže já dítě moc chtěla. Manžela jsem nakonec přemluvila k adopci. Bránil se, cizí dítě nechtěl, ale ustoupil. Prý mě natolik miluje, že by nesnesl to vědomí, že mě svým sobeckým postojem připravil o radost z mateřství.
Na syna jsme nemuseli dlouho čekat. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem toho roztomilého prcka poprvé viděla. Hned jsem se do něj zamilovala. Tomášek byl miloučké dítě, lásky moc nepoznal a ode mě si ji bral po hrstech. A já mu ji dávala celým svým srdcem. Ani na vteřinku mi na mysl nepřišlo, že Tomáš není moje krev. Byl pro mne už od prvního okamžiku vším, moje dítě. To manžel byl zdrženlivější. I když se mu Tomáš líbil, lásku jako já necítil.
Tomášovo dětství manžel zvládl, pubertu ne
Zůstala jsem s malým doma až do doby, než šel do školy. Chtěla jsem si své jediné dítě užít, jak jen to bylo možné. Tenkrát se mezi námi vytvořilo to pouto, které máme dodnes. Hodně jsem se mu věnovala a uznávám, že manžel byl trochu stranou. Zpočátku to chápal, ale později mi začal vyčítat, že dítě upřednostňuji a že on je na druhé koleji.
Já jsem mu oponovala, vždy jsem ho milovala a miluji stále. S láskou k dítěti se to přece nedá srovnávat. Jenže manžel nejspíš žárlil. Přitom se mnoha aktivit účastnil i společně s námi, podle mě neměl důvod cítit se odstrčený. Samozřejmě je pravda, že já byla s klukem doma a on chodil až pozdě odpoledne, ale denně byl s námi, i o víkendech.
Ovšem jakmile Tomáš dospěl, manžel se úplně stáhnul. Nevšímá si ho, nebaví se s ním, oba kolem sebe chodí jako dva cizí lidé. Přitom nemám pocit, že by mu Tomáš dával příčinu k jeho chování. Čím víc se odcizují jeden druhému, tím víc jsem já na straně syna. Mám pocit, že především on mě potřebuje.
Nedávno jsem to už nemohla vydržet a zeptala jsem se manžela, proč se takhle chová. Jeho odpověď mě doslova šokovala, prý už nedokáže předstírat, že má syna rád, nikdy se nesmířil s tím, že vychovává cizí dítě. Tenkrát s tím souhlasil jen kvůli mně, ale rok od roku cítí, že je to pro něj neúnosné.
Tomáš nic o tom, co mi manžel řekl, neví. Určitě by to špatně nesl. I když vypadá, že mu je otec ukradený, je to docela citlivý kluk, a kdyby zjistil, že táta o něj nestojí, asi by to s ním hodně zamávalo.
Jenže co dál? Jsem v hrozné situaci, chvílemi se přistihnu, že manžela začínám nenávidět...
Vanda
Názor odborníka: Buďte trpělivá
Milá Vando, navrhuji v současné době navštívit poradenského psychologa se zaměřením na rodinné vztahy, ale pozor, zpočátku doveďte manžela a syna odděleně.
V současné době nic nenafukujte a zachovejte celistvost rodiny i za cenu občasných problémů. Váš syn za pár let odjede na studium vysoké školy a vše bude zase jinak než nyní.
Buďte trpělivá ke svému manželovi, možná svůj názor obratem změní. Váš syn vás zřejmě miluje a potřebuje vaši oporu, dávejte mu ji se vší láskou, kterou k němu cítíte. Stejně, jako jste vy oporou synovi, může být i manžel vaší oporou. Neopouštějte ho, pokud je dobrým manželem a živitelem rodiny. Hodně štěstí.
Zdeněk Krpoun, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 26. srpna 2013. Anketa je uzavřena.
