Manžela jsem si brala v pětadvaceti, byla jsem zamilovaná až po uši a nic dalšího mě nezajímalo. Dnes bych si za to nejraději nafackovala. Jarda je totiž jedináček, maminčin mazánek, a dokud bydlel doma, nemusel hnout prstem a maminka mu všechno nosila až pod nos.
To já jsem z rodiny, kde jsme byly tři dcery. Maminka pracovala na směny, takže často byla péče o domácnost i na nás. Měly jsme se sestrami rozdělené úkoly a považovaly jsme pomoc rodičům za samozřejmost. Navíc táta často nebyl doma, pracoval jako řidič dálkové dopravy, a většinou jsme ho viděly jen o víkendech.
Po svatbě jsme šli do vlastního
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Po roce chození jsme s Jardou spolu začali žít. Nejdříve jsme bydleli u jeho rodičů, ale nedělalo to příliš dobrotu, a když ve vedlejším městě zemřela Jardova babička, která ještě za života svůj domek Jardovi darovala, rozhodli jsme se, že žít budeme tam. To už jsme měli i krátce před svatbou, brát jsme se nemuseli, ale chtěli.
Po svatbě jsme se tedy stěhovali do vlastního. Začátky byly dost kruté, protože v domku bylo všechno zastaralé, zašlé. Chtělo to novou elektriku, odpady, pár přestaveb, vymalovat, koupit nové zařízení, zkrátka bylo toho hodně, co jsme museli před tím, než jsme si mohli říct, že je to konečně útulný domov, udělat. Ale oba jsme měli chuť do práce a hlavně moc jsme se těšili. Navíc jsme dostali od rodičů i nějaké peníze do začátků, sami jsme měli naspořeno, takže ani nedostatek peněz nás netrápil. A taky jsme nemuseli mít všechno hned. Manžel do rekonstrukce zapojil i své kamarády řemeslníky, také svého tátu a po půl roce jsme bydleli v novém.
To už jsem čekala naši první dceru Vandu. Za dva roky po ní se narodila Jana. Dcery byly moc hodné, milé a oba s manželem jsme byli šťastní, jak se máme rádi a jak je nám spolu dobře. Moc ráda na první roky, když ještě byly holčičky malé, vzpomínám. A nejspíš v té době jsem si zadělala na své současné trápení.
Byla jsem zvyklá „makat“
Vlastně odmalička jsem byla zvyklá vzít za práci. Žádná domácí práce mi není cizí, ráda vařím, peču, žehlím, ani práce na zahradě pro mě není problém. Navíc jsem byla tak šťastná, že si dělám na svém, že mě ani nenapadlo zapojit do starosti o domácnost a všechno okolo i manžela a dcery.
Manžel pochopitelně nebyl z domova zvyklý, že by musel uklízet či jinak pomáhat. Maminka se o všechno postarala, tchán se také po návratu z práce rozvalil doma u televize a nechal se od ženy obsluhovat. A vlastně má to tak i nyní, i když je už v důchodu. Zpočátku to bylo Jardovi hloupé, aby mi s ničím nepomohl, ale postupně, když viděl, že ho sice neodeženu, když chce něco dělat, ale zároveň si mu sama o nic neřeknu, tak aktivní být přestal. Dnes si po sobě ani neuklidí talíř od večeře.
S dcerami je to prakticky to samé. Když byly malé, mohly se přetrhnout, aby mi s něčím pomáhaly. Vždycky se musím smát, když si vzpomenu, jak křičely jedna přes druhou: Já, já, já ti maminko pomůžu! A dneska? Postele neustlané, všude se válí jejich oblečení. A když je požádám, aby si v pokojích uklidily, tak jen protáhnou obličeje a prý, ať k nim nechodím a budu mít klid. A opět si za to asi mohu sama, když povyrostly a zeptaly se, jestli něco nepotřebuji, tak jsem je odháněla se slovy: Běžte se raději učit, já si to udělám sama.
Příprava Vánoc je jen na mně
Jenže letos mi došla trpělivost. Vánoce jsou na krku a já si uvědomila, že zase jako každý rok to budu jen já, kdo bude uklízet, péct cukroví, připravovat výzdobu, vařit dobroty na sváteční dny, nakupovat dárky za manžela i dcery. Vždycky mě zaúkolují, ať za ně koupím něco prarodičům, nebo za jednu dceru druhé, nebo za tatínka dcerám, za dcery tatínkovi. Jen mi dají peníze a ty se matko starej.
Jak ale k tomu já přijdu? Taky mám spoustu práce, starání, nervů. Navíc pracuji na poště jako vedoucí, máme podstav, několik nemocných kolegů a denně chodím domů až večer a pak se do noci věnuji domácnosti.
Mám sto chutí se letos na všechno a všechny vykašlat. Jenže mi to přijde takové hloupé. Vždyť Vánoce bez úklidu, výzdoby, napečeného cukroví, dárků a stolů prohýbajících se pod různými dobrotami by nebyly Vánoce. Moje máma mi řekla, že si za všechno můžu sama, že mám, co jsem chtěla. Vzbouřit jsem se prý měla už dávno. A tchyně se na mě, když jsem si jí postěžovala, naštvala. Prý ona to sama zvládá celý život.
Kamarádka mi navrhla, ať s ní jedu k ní na chalupu do Krkonoš. Je vdova, dcera je vdaná, zatím bez dětí, žije ve Španělsku a letos na Vánoce nepřijede, až na Nový rok. Tak bych prý mohla všem ukázat, že se bez nich obejdu. Zpočátku mi to přišlo hodně potrhlé, ale teď, když vidím, jak mě doma odbývají, si říkám, proč ne.
Jindra
Názor odborníka: Podělte se o práci s rodinou
Milá Jindro, Vánoce jsou asi takovým umocněním toho, jak to u vás chodí i běžně přes rok. Tím pádem si více všímáte vaší nespokojenosti. Ani se nedivím. Být na všechno sama, ještě se nechat zaúkolovat koupí dárků atd. Pro koho ty Vánoce chystáte? Pro rodinu? A stihnete si je užít i vy sama?
Vánoce koneckonců můžete prožít, jak uznáte za vhodné. Ať už s rodinou, nebo s kamarádkou. Odjet pryč by znamenalo, že se vyhnete předvánočnímu chystání. Rodina by možná byla překvapená, jak to, že je to letos jinak, ale co se týká toho, že jste na všechno sama i mimo Vánoce, to by nic neřešilo.
Je nejspíš jedno, co říká vaše máma nebo tchyně. Vy máte svou rodinu a s tou si pravidla můžete nastavit podle sebe. Pokud budete chtít, můžete se změnami začít právě o Vánocích. Moc bych nedoporučovala úkolovat a nařizovat. Jsou to vaše společné Vánoce, řekněte si tedy všichni dohromady, jak je chcete prožít, co všechno je k tomu potřeba udělat, připravit. Poté můžete nechat dcery i manžela, ať si sami řeknou, co si vyberou, o co se postarají. Pokud je jejich představa nedělat nic, pak by bylo spravedlivé, abyste ani vy nic nedělala. Pokud ovšem opět nebudete chtít vzít všechnu práci za ostatní. Přeji co nejpohodovější Vánoce.
Markéta Jarolímková, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 22. prosince 2014. Anketa je uzavřena.
