Bydlíme v jednom menším městě, zhruba 20 kilometrů od Prahy. Kdysi jsme s manželem v Praze bydleli, narodil se tam i náš jediný syn, ale vždy jsme toužili žít ve větším klidu kousek za Prahou. Když byly Járovi dva roky, manžel zdědil po babičce velkou venkovskou chalupu, tu jsme prodali a všechny peníze investovali do stavby vlastního domu. Už od počátku jsme počítali s tím, že bychom mohli jednou žít společně se synem a jeho rodinou. Postavili jsme tedy dům se dvěma samostatnými byty.
Syn si přivedl manželku z Prahy
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Manžel bohužel ještě předtím, než si syn našel životní partnerku, zemřel. Onemocněl rakovinou a během půl roku byla ze mě vdova. Syn tenkrát studoval v Praze a domů jezdil jen nárazově. Měl s kamarády kousek od školy pronajatý byt a domů si prakticky jezdil jen pro čisté prádlo a jednou za čas se dobře najíst.
Když manžel zemřel, zůstal ale se mnou doma a do Prahy denně dojížděl. V Praze si našel práci a později se seznámil s Mirkou, svou budoucí ženou. Mirka je typická žena z města. Má ráda zábavu, courání po velkých obchodních centrech, návštěvy kin a divadel. Jenže po pár měsících známosti s Járou otěhotněla, a protože spolu chtěli žít a mít rodinu a neměli jinou možnost bydlení než u nás, vzali se a odstěhovali se ke mně do domku. Od začátku jsem věděla, že Mirka u nás bydlí jen "z musu", kdyby to záleželo na ní, z Prahy by nevytáhla paty. Vím, že Járu přesvědčovala, aby si koupili nějaký byt na hypotéku, ale on je naštěstí rozumný a rozmluvil jí to.
Se snachou si zachováváme zdvořilý odstup
Mám Mirku docela ráda, o domácnost, manžela i děti se vzorně stará, ale na můj vkus je hodně povrchní. Bydlíme spolu už hodně let a stále jsme si k sobě nenašly cestu. Jedna druhou tolerujeme, nikdy jsme se nepohádaly. Já jí do ničeho nemluvím, i když bych mockrát chtěla a snažím se zdržet jakýchkoliv poznámek, i když jsem jen s Járou. Nikdy jsem mu o Mirce neřekla nic ošklivého, nikdy jsem si na nic nepostěžovala. Respektuji, že jsou rodina a že to, jak si žijí, je jen jejich věc. Je to ale někdy opravdu moc těžké. Ale kdysi jsme si s manželem slíbili, že Járovi nikdy nebudeme mluvit do jeho vztahu. Sami jsme to totiž zažili na vlastní kůži ze strany mojí tchyně. A bylo to opravdu hrozné.
Naštěstí mám skvělá vnoučata, se kterými ráda trávím hodně času. Mirka si se svými rodiči příliš nerozumí, takže když potřebují s Járou pohlídat, využívají raději mne. A hlídám docela často, pracuji z domova (vedu účetnictví několika malým firmám) a jsem tedy stále po ruce. Snacha i syn dojíždějí do práce do Prahy.
Před půl rokem se "něco" stalo
Je to zhruba půl roku, kdy snacha nepřijela z práce v noci domů. Možná bych to ani nezaregistrovala, žijeme v samostatných bytech a já nehlídám, jak kdo přijede domů, ale syn mě požádal o pomoc, jestli bych děti mohla ráno vypravit, že Mirka přespala v Praze u kamarádky, jde od ní rovnou do práce a on nestíhá. Sice mi to přišlo divné, Mirka nikdy nic podobného neudělala, i když se občas zdržela dlouho do noci, vždy přijela domů. Stejně tak Jára, i on sem tam něco večer v Praze slavil, ale vždycky se na noc vrátil.
Podobná situace se opakovala ještě zhruba třikrát nebo čtyřikrát. Jára byl v klidu, ale já pojala podezření, nějaký šestý smysl mi napověděl... A dnes už mám jistotu, slyšela jsme Mirku cvrlikat na chodbě do telefonu. Myslela, že je sama, nevěděla o mně a přiznám se, že já byla jako myška, abych všechno slyšela. Bez veškerých pochyb někoho má.
Zhruba před 14 dny odjel Jára na několik dní mimo republiku. Já se přes den postarala o děti, večer už to byla starost Mirky. Jenže jeden den mi zavolala, že v práci mají nějakou uzávěrku, jestli bych se po dva večery mohla o děti postarat, že přijede hodně pozdě. Souhlasila jsem, ale vůbec jsem jí nevěřila, zvlášť když mi první večer zavolala, ať se nezlobím, že přespí u kolegyně, aby se ráno nezdržovaly a mohly začít brzy pracovat, ale druhý den už na noc bude doma.
Druhý den, až někdy kolem jedenácté večer, ji přivezlo nějaké auto. Snažila se mi namluvit, že jí šéf zaplatil taxíka, ale já dobře viděla, že to taxi nebylo. Ale nic jsem jí neřekla. Dělám, že nic nevím, ale hrozně se tím užírám. Jsem přesvědčená, že někoho má, na druhou stranu doufám, že se mýlím. Jára nic neví, to bych na něm poznala, navíc si myslím, že by s tím za mnou přišel. Nevím, co mám dělat. Bolí mě, že ubližuje mému synovi. Bojím se, že se třeba rozejdou a ona odejde s dětmi...
Zdena
Názor odborníka: Promluvte se snachou
Rozumím tomu, že vás tato situace trápí. Na druhou stranu máte pouze podezření (jakkoli důvodné), ale ne jistotu. Ale připusťme, že má snacha milence. Nevíte nic o tom, o jaký vztah jde, na čem je založen. Jakkoli to zní krutě, dokud to váš syn neví, neubližuje mu to. Tím neříkám, že schvaluji, co snacha dělá, ale problémem se to doopravdy stane, až na to váš syn přijde. Každý pár se s odhalenou nevěrou vyrovná jinak. Někdy se lidé rozejdou, někdy spolu zůstanou, ale jejich vztah je narušen, někdy je to paradoxně posílí, protože mají možnost zamyslet se nad tím, co je v jejich vztahu v nepořádku. Jak by asi zareagoval váš syn? Ta situace je určitě náročná a musím říct, že oceňuji, že jste do ní nijak necitlivě nezasáhla - ne každý by toho byl schopen. Zkuste si se snachou promluvit. Řekněte jí, co si myslíte, nijak ji nesuďte a nehodnoťte a uvidíte, jak zareaguje. Podle toho se potom rozhodněte dál. Držím palce.
Pavel Král, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 11. března 2013. Anketa je uzavřena.
