Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Kamila je dcerou máminy nejlepší kamarádky. Naše mámy se znají ze školy, bydlely v mládí kousek od sebe, i po svatbě to k sobě měly blízko. Aniž to nějak plánovaly, téměř ve stejnou dobu otěhotněly a oběma se narodily dcery. Tím byl náš „osud“ s Kamilou předem určen. Byly jsme spolu opravdu hodně často.
Kamila je jedináček, já mám ještě dva bratry, dvojčata. Narodili se, když mi bylo deset. S Kamilou jsme jim občas dělaly chůvy, aby toho na moji mámu nebylo hodně. Obě jsme spolu pochopitelně chodily do školky a pak i do školy, kde jsme seděly celou devítiletku v jedné lavici. Střední školu jsme navštěvovaly každá jinou, ale obě stály vedle sebe jen přes ulici, takže nám nic nebránilo být spolu dost často. Ráda na školní roky vzpomínám, na první lásky, taneční, bezstarostnost.
Po maturitě se Kamila bezhlavě zamilovala, dokonce odmítla nastoupit na vysokou, na kterou jsme se obě do Prahy dostaly. Bála se, že by ji její kluk nechal, tak chtěla zůstat doma a být co nejvíce s ním. Já odešla studovat a náš vztah už nebyl jako dřív, Kamila pracovala, byla zamilovaná a nic a nikdo jiný ji nezajímal. Já měla naprosto jiné zájmy a samozřejmě i povinnosti. Pochopitelně jsme kamarádkami zůstaly i dál, ale už jsme se vídaly méně. Jinak jsme byly v celkem čilém kontaktu přes sociální sítě.
Stejně jako matky
Po škole jsem se vrátila zpátky domů, kde jsem měla domluvenou práci na městském úřadě. Kamila se mezitím vdala a chtěla co nejdříve otěhotnět, což se jí bohužel příliš nedařilo. Já naopak o rodinu nestála, i když jsem už žila s přítelem a časem jsme plánovali společný život i děti. Ale nikam jsme nepospíchali. Byly jsme spolu stále v kontaktu, sedli si i naši chlapi, navštěvovali jsme se, dokonce jsme jeli i dvakrát společně na dovolenou.
Po několika letech se i u nás s Kamilou zopakovala rodinná historie. Otěhotněly jsme stejně jako naše mámy. Kamila dřív, já tři měsíce po ní. A na rozdíl od našich matek se nám narodili kluci. A protože ona s manželem i já s přítelem jsme bydlely nedaleko od sebe, opět jsme byly zase skoro denně spolu. Předávaly jsme si rady a zkušenosti, jezdily spolu s kočárky. A když kluci povyrostli, chodili jsme i na hřiště a pískoviště
A najednou začaly první problémy. Už od počátku jsem viděla, že Kamila má jiný přístup k výchově syna než já. Nejspíš to dělalo i to, že neměla žádné sourozence, se kterými by se musela o něco dělit. A jak znám její rodiče, byli často nedůslední a Kamila měla prostě vše, na co si vzpomněla. Oni se v ní viděli, další dítě se jim už zplodit nepodařilo. Vím, že Kamilina matka té mojí dvojčata „záviděla“, často jsem ji slyšela, jak by si přála mít doma aspoň ještě jedno dítě. Kamila byla celkem dost rozmazlená, ale našemu kamarádství to nijak nevadilo, všechno si to uvědomuji až zpětně, když teď vidím, jak vychovává svého syna.
Našim klukům jsou teď čtyři roky. Já už chodím do práce, ale kamarádka je ještě se synem doma. Prý by jí ho ve školce zkazili, tak prý uvidí, jestli ho tam dá, nebo až rok před školou. Nevymlouvám jí to, je to její názor. Já mám přesně opačný, když vidím, jak je syn mezi dětmi spokojený, jak si uvědomuje, že není středobodem vesmíru, učí se samostatnosti i žít v kolektivu. Pochopitelně se s přítelem snažíme syna příliš nerozmazlovat, být ve výchově důslední a doufám, že se nám to celkem daří.
Kluk může všechno
To Kamila přistupuje k výchově syna přesně opačně. Je na něj prakticky sama, její manžel pracuje tzv. od nevidím do nevidím, má hodně náročnou práci. Sice skvěle placenou, ale na rodinu moc času nemá. Kompenzuje to ale tím, že klukovi pořizuje extrémně drahé dárky, místo toho, aby si na něj udělal čas. Veškerá výchova je na Kamile, která synovi dovolí prakticky všechno. Je rozmazlený, když není po jeho, tak je vzteklý, začíná ubližovat dětem a bohužel i mému synovi. Když jsem se ohradila, Kamila mi řekla, že se snad tak moc nestalo, jsou to jen děti. Místo aby syna okřikla a vysvětlila mu, že se chová špatně, vynadala mně.
A těch incidentů, kterých jsem byla svědkem a kdy i můj syn si s jejím užil svoje, už bylo celkem dost. Kamila je ale v klidu, její dítě je to nejlepší na světě, je dobře, že má ostré lokty, aspoň se ve světě neztratí. A na to už nemám slov. Poslední dobou jsem se začala vymlouvat, když se chtěla sejít a jít s kluky ven, případně my k nim či oni k nám.
Jenže takhle to nechci, mám ji ráda, je to pořád moje kamarádka, ale když jsme spolu dohromady i s dětmi, chvílemi ji až nesnáším.
Dana
Názor odbornice: Požádejte Kamilu o radu
Vážená Dano! Zkuste ještě jeden pokus o přátelskou promluvu a Kamilou. Nečekejte, že se kamarádka změní k obrazu vašemu. Zkuste však být srozumitelná, co se týče vás samotné. Mluvte hlavně o svém prožívání situace mezi oběma synky, nebojte se kamarádce sdělit, že se o syna bojíte či že je vám ho líto, když mu někdo ubližuje. Klidně ji i požádejte o radu, co by ona dělala, kdyby byla ve vaší kůži.
Když by Kamiliny výchovné přístupy zůstávaly nezměněné, věnujte se nadále pouze přátelství mezi vámi a jí, nechte na synech, zda k sobě v budoucnu cestu najdou, či nikoliv. Předpokládám, že Váš syn má kamarády ze školky, co takhle pokusit se navázat nová přátelství s jejich rodiči?
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 24. června 2019. Anketa je uzavřena.
