To opravdu jde někdo studovat vysokou do Prahy, aby pak pracoval na městském úřadě někdo v Horní Dolní?

A proc ne ?

premyslel jsem, co bych jako tata udelal, kdyby kamos nechal sveho maleho syna, podobne radit a neusmernil ho napomenutim.

Rozhodne bych synovi rekl, ze je nutne se ozvat.

Ze slo o predskolaky, rekl bych mu, aby nejdriv tomu druhemu klukovi rekl - "hele, me boli co mi delas a ja si takhle hrat nechci. Jsme kamaradi, nebudeme si ublizovat."

U nekterych deti takova pripominka uplne staci, pripadne staci, kdyz si napadnute dite vezme svou hracku, rekne 'ja si s tebou dneska uz hrat nechci" a rekne pred rodicem toho druheho "nebavi me hrat sis s nim, protoze me boli co mi dela".

Pokud ale to druhe dite ma radost a pocit nadrazenosti z toho, ze pusobi jinemu diteti bolest, domluva od ditete samozrejme nezabere.

V tom pripade bych rekl kamosovi - "hele, tohle neni fer. Ja sem chodim aby si deti hraly, ale co je moc, to je moc. Mohl bys prosim zakrocit a synovi domluvit?"

Rozumny kamos to pochopi a udela.

Pokud ale je to nejaky founa, ktery rad vidi, ze se jeho dite "vyzna v tlacenici " a jeste ho k tomu mozna vede, pak bych dal prednost svemu diteti pred falesnym pratelstvim. Bylo by mi naprosto jedno, jestli si bude myslet, ze me dite je prilis chranene. S kamosem bych se od te doby stykal zasadne bez deti.

U starsich deti je uz mozne vest je k tomu, ze nekdy se clovek proste musi postavit fyzicky na svou obranu, ale u preskolaku bych tak daleko nezachazel.

Já bych to klidně domluvila i s tím dítětem - hele, jemu se nelíbí, co mu děláš, a mě se to nelíbí taky. Samozřejmě záleží, jak by reagoval rodič dítěte, ale za pokus to stojí - děti umí velice dobře rozlišit, co si ke komu můžou dovolit, a věděly by, že za mé přítomnosti toto prostě ne.

Jedine reseni, naucit se dite (je jedno jestli holku nebu kluka) branit, at slovne, tak i aktivni obranou. Ono mali agresori to zkouseji jen do te doby nez mu ji nekdo druhy vrati. Pokud se male dite, ktere ublizuje druhym, nenauci, ze mu muze nekdo druhy oplatit stejnou minci, tak vysvetlovani rodici moc nepomuze.

Taky znám rodinu nevychovanců. A když je problém, děcka před jejich mámou usměrním. Jejich máma na výchovu rezignovala a je docela ráda, když se nemusí starat a obstará to někdo jiný. A dělám to i na hřišti. Pokud máma "raubíře" nevidí, co se stalo, tak než bych šla žalovat mamce dítěte, který něco provedlo, vysvětlím mu, že se to nedělá ať se omluví. Až když je problém nebo se to zopakuje, proberu to s maminkou..

K článku se vyjadřovat nechci. Ale sama vím, že rodiče umí být slepý, chluchý ke svým dětem a naštvaný na vás, pokud se ohradíte. Byli jsme s přáteli na vodě. Tři rodiny - každá dvě děti a my dva s mužem. Šest dětí se v kempu honily a pištěly, ječely dvě hodiny. Tak jsem za nima přišla a říkám: “děcka a dost, už mě z vás bolí hlava, pojďte si zahrát karty” (už jsem věděla, že umí hrát prší). Slyšel mě ale jeden z tatinků a naprosto vážně a rázně mi říká: “Lenko, tohle přeci není fér! Jsou to jen děti.” No koukala jsem na něj jako puk. Místo toho, aby byl rád, že si s nima chci hrát. Tak se na mě obořil. No nakonec to dopadlo rak, že jsem odjela domů. Druhý den jsem u nádraží vystoupila z raftu a šla na vlak.

No vyčítat dětem že si hrají, navíc venku když mají volno opravdu není fér a ano můžete jim nabídnout že si mohou hrát jinak, ale pokud nechtějí povinný to taky není. Říkat dětem "že si hrají špatně a mají si hrát lépe, nejlépe tak jak chcete Vy, tj. potichu", tak to fakt neklapne.

Na rovinu a otevřeně bych si s kamarádkou promluvila co mi vadí atd. Když jsou ,,dobré kamarádky" tak se jí to snad nebude bát říct. A říci jí i to, že pokud se její syn (kamarádky) bude nevhodně chovat v jejich společnosti a ona k tomu nezaujme adekvátní stanovisko, tak bohužel naše kontakty omezím.

"Kamila pro mě vždycky byla jako sestra... Vypadá to, že nejspíš naše kamarádství skončí, pokud Kamile nedojde, že její syn, kterému všechno dovolí, nás brzy rozdělí."

Takže nikdy nebyla jako sestra.

Řešení je jednoduché, jeden druhému ubližuje, to máma nedovolí. Synové se nebudou stýkat, pokud bude jeden druhému ubližovat. Jak to souvisí s "přátelstvím" (přátelství není, že druhému rozhoduju, jak by měl žít)?

Jakože se sourozenci nemůžou přestat stýkat? Nebo jak rozumět tomu, že nikdy nebyla jako sestra?

Je to logické. Proč by se moje dítě mělo vídat s někým, kdo mu beztrestně ubližuje. A proč bych se já měl vídat s někým, komu je to očividně jedno. Vyřešeno.

Takhle se to hezky jednoduše řekne, ale v reálu to tak jednoduché není. Kamarádi nerostou na stromech a ty dlouhodobé taky jen tak bez mrknutí oka neopustíte.

Je třeba učit děti samostatnosti. A to i při hraní. Jak píše paní Kabíčková níže, je třeba dítěti říct, tohle Ti dělat nemůže, a když to udělá, tak se braň.

Tak ano, dítě by se mělo umět ozvat. Ale kdo by se měl ozvat jako první je rodič dítěte, které ostatním ubližuje. Děti by si neměly schválně ubližovat ... to je to základ, který ho má rodič naučit. Pokud nenaučí, není to rodič a jednou ji od toho dítěte chytí sám/sama.