Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Romana jsem poznala zhruba před rokem a půl. Seznámila mě s ním kolegyně z práce. Potkaly jsme ho v restauraci, kam jsme zaskočily na oběd. Roman s kolegyní chodil do práce. Přisedl si k nám a musím uznat, že se mi líbil. Milý, zdvořilý a také hezký chlap. Asi po hodině jsme se rozloučili.
Cestou jsem z kamarádky tahala informace, jaký je, jestli někoho má a tak vůbec. Bohužel moc toho nevěděla, jen že prý má za sebou ošklivý rozchod, ale už to bude nějakou dobu. Jak je na tom teď, jí známo nebylo. Ale za měsíc mají sraz po maturitě, on tam určitě bude, tak se pokusí co nejvíce zjistit.
Ideální muž
Ze srazu se spolužáky přišla s telefonním číslem. Prý se na ni Roman vrhl ještě ve dveřích a hned se z ní snažil vytáhnout co nejvíc informací o mně. Tak mu dala na mě telefonní číslo, ale on, že by nerad obtěžoval, a dal jí svoje, prý když budu chtít, tak se mu mám ozvat.
Zavolala jsem mu, sešli jsme se a bylo to moc fajn. S takovým mužem jsem se ještě nesetkala – byl neskutečně pozorný. Bylo mi s ním moc hezky, cítila jsem se vedle něj tak zvláštně, úplně z něj čišela starost o mě. Hezky jsme si popovídali a domluvili si další schůzku. A pak jsme se scházeli čím dál častěji, až jsme se rozhodli, že spolu budeme bydlet.
Já v té době žila u rodičů, rok předtím jsem se rozešla s tehdejším přítelem po několikaletém vztahu. Byla jsem totálně na dně a rodiče mi nabídli, ať se vrátím domů. Máme dvougenerační byt, žila s námi dříve i babička, ale už zemřela, tak jsem se nastěhovala do jejího bývalého pokoje, kde jsem měla soukromí. Naši se mi do života nepletli a vlastně nám společné bydlení vyhovovalo. Roman měl vlastní byt, takže přestěhování k němu bylo jasné.
První dny, týdny, měsíce byly naprosto úžasné. Roman byl tak pozorný a já si to užívala. Kolikrát jsem si vzpomněla na bývalého přítele, který řešil jen to, jak si vede jeho oblíbené fotbalové mužstvo, jestli bude teplá večeře, občas zapomněl na moje narozeniny a kamarádi mu kolikrát byli přednější než večer se mnou. To Roman byl jeho pravý opak. Pro něho jsem já byla středem vesmíru, na rukou by mě nosil.
Když jsem byla v práci, volal mi i několikrát denně, aby mi popřál krásný den. Často na mě čekal před firmou, abychom mohli jít spolu domů. Neustále mi nosil květiny. Doma se o mě staral, abych prý byla spokojená. Vždycky jsme dělali všechno podle toho, jak jsem to chtěla já. Mí rodiče z něj byli nadšení, maminka mi řekla, ať se ho držím, ten že mě nikdy nezklame. Také kamarádky mi ho záviděly.
Nemůžu dýchat
Jenže po pár měsících jsem si uvědomila, že se v našem vztahu dusím, že to, z čeho jsem byla zpočátku nadšená, mě vlastně omezuje. Roman je vlastně pořád se mnou, děláme a podnikáme jen to, co chci já. Mluví o tom, že bude zajímavý program v televizi, já mu řeknu, že si chci číst, tak on si taky bude číst. Všechno se dělá jen podle mě, on se ve všem přizpůsobí mně. Ve výběru kina, dovolené, výletu, ale i toho, co budeme jíst.
Ale je přitom hrozně milý, nic ho nenaštve. Někdy mám chuť na něj zařvat, ať mě nechá, že chci být sama se sebou, a on jako by to vycítil, se zeptá, jestli třeba nechci namasírovat záda, že vypadám nějak unaveně. Nebo že mi napustí vanu, uvaří čaj nebo si můžeme dát víno. Nikdy nikam večer nejde, když jsem se ho ptala, co nějací kamarádi, tak prý jeho nejlepší kamarád je vlastně kolega v práci a má rodinu, tak jim to stačí vidět se ve firmě.
Postěžovala jsem si mámě i kamarádce a obě se shodly, že jsem nevděčná. Místo abych byla ráda, že mám takového chlapa, tak brblám. Co by za to mnohé jiné ženské daly, kdyby měly doma to, co já. Romanovi jsem se to už snažila nějak naznačit, říct mu, že se nemusí kolem mě pořád motat, ale on to vůbec nechápe, prý ho neobtěžuje dělat mi pomyšlení, je se mnou rád. Ale já už mám někdy pocit, že se zblázním.
Monika
Názor odbornice: Obraťte se na odborníka
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Moniko! Nemůžete najít cestu, jak svému partnerovi sdělit, že má „ubrat“. Obrátila jste se o radu na své blízké, ti vás nařkli z nevděčnosti. To vám v řešení Vašeho problému pochopitelně nepomohlo.
Kdybych s vámi pracovala v poradně, zajímalo by mne, jak přesně si říkáte o prostor sama pro sebe, jak s Romanem komunikujete. Může skutečně pochopit, oč vám jde? Někdy předpokládáme, že tomu druhému dojde, co bychom rádi nebo naopak neradi. Tahle strategie je však poměrně riskantní a nemá šanci na úspěch. Ten druhý vás vždycky bude vnímat vlastní optikou a podle ní se jeho reakce odvíjejí.
Nezdráhejte se proto obrátit se (klidně i jen vy sama) na odborníka – psychologa, partnerského poradce. Ten vám může pomoci třeba v tom, že se od něj dozvíte, jak on rozumí tomu, co sdělujete. Možná budete překvapena, jak na své komunikační partnery působíte. A ideálně můžete pracovat na tom, aby vám Roman rozuměl skutečně to, co mu chcete sdělit. Ke spolupráci pochopitelně můžete, bude-li jí nastaven, přizvat i jeho. Někdy stačí malá odborná pomoc, aby se dva, jinak dobře fungující partneři nezacyklili v bludném kruhu neporozumění jeden druhému.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 23. prosince 2019. Anketa je uzavřena.
