(Ilustrační snímek)

(Ilustrační snímek) | foto: Profimedia.cz

Příběh Veroniky: Přítel je jak zpomalený film, do všeho ho tlačím

  • 153
S přítelem Tomášem žiju už rok. On je naprosto spokojený, já naštvaná, otrávená a znechucená. Takhle jsem si náš společný život nepředstavovala. Všechno je na mně, já uklízím, já organizuji náš čas, já se starám. S Tomášem nic nehne, žije si v poklidu, na všechno má moře času. Už mě nebaví být tím, kdo náš vztah sune dopředu.
Reklama

Je mi 26 let a mám za sebou už několik krátkých vztahů a jeden vážnější. Ten trval dva roky, a dokonce jsme uvažovali o svatbě. Ovšem bývalý přítel se najednou rozhodl, že je ještě příliš mladý na to, aby se usadil. Rozhodl se poznávat svět, cestovat, občas pracovat, zkrátka žít kočovným životem s batohem na zádech. Musím uznat, že to měl dobře vymyšlené, mohla jsem se přidat, ale nakonec jsem odmítla a tím pádem byl naší velké lásce konec.

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu.

Rok jsem byla sama, pak jsem poznala Tomáše. Je o pět let starší a od svých devatenácti bydlí sám. Když vystudoval střední školu, rodiče mu řekli, že jejich povinnosti skončily a dál už je to na něm. Mohl s nimi i nadále bydlet, nikdo ho nevyhazoval, ale ani mu nikdo nebránil, když se rozhodl odstěhovat. Má ještě dva další mladší sourozence a doma mu bylo těsno.

První šok

Zpočátku bydlel s několika kamarády v pronajatém bytě. Když ho teď znám blíž, ani si nechci představovat, jak to tam u nich vypadalo. Po nějaké době se přestěhoval k přítelkyni, ale stejně jako mně, ani jemu vztah nevyšel. Když jsme se poznali byl už pět let sám, bydlel v malé pronajaté garsonce. Vzal mě tam až po několika měsících, hned ve dveřích jsem pochopila, proč mu to trvalo tak dlouho. Spal na zemi na matraci, věci měl poházené po zemi nebo zabalené v krabicích. Měl tam pár kousků nábytku, dvě křesla, stolek, kuchyňskou linku, ale vypadalo to tam, jako kdyby se nastěhoval před pár dny, a ještě neměl čas si všechno vybalit.

Kus místnosti zabíralo několik ohromných krabic. Když jsem se ho zeptala, co tam má, řekl mi, že si před nějakou dobou koupil skříň a postel. Ale ještě neměl čas to sestavit. A já místo toho, abych utekla a došlo mi, že to s ním nebude jednoduché, tak jsem mu navrhla, že tu postel i skříň sestavíme a že mu pomůžu dát všechny věci na svá místa. Jak jsem řekla, tak se stalo. Během dvou odpolední bylo hotovo. Od té doby jsem já ten tahoun určující směr. Tomáš jen čeká, co budu dělat, co navrhnu, co vymyslím. Bohužel tenkrát jsem to ještě nepochopila.

Po pár měsících jsme se domluvili na společném bydlení. On pustil svou garsonku, já svůj pronájem a našli jsme si něco většího. O finance se dělíme společně. V tom není žádný problém. Oba máme celkem slušné příjmy, nemusíme se tak dohadovat, co kdo zaplatí. Jedeme napůl.

Na všechno má dost času

Reklama

Ovšem to je jediné, v čem máme jasno. Způsob života, to, jak ho prožíváme, jak si dokážeme zorganizovat čas, už máme diametrálně odlišný. Tomáš je neskutečně pomalý, já naopak žiju aktivně, čas efektivně využívám. Tak třeba každé ráno vstáváme společně, a zatímco já se stihnu umýt, obléct, udělat nám oběma snídani, on nestihne ani postavit na čaj. Já už bych pomalu odcházela a Tomáš je ještě celý rozčepýřený a jen na mě tupě zírá. Nebo večer, když přijdu domů dřív, automaticky oběma udělám večeři, ale Tomáš, když přijde dřív, tak buď čeká, co přinesu já a o večeři se postarám, nebo si jen něco vezme z lednice a nají se pomalu vestoje.

Navíc není schopen po sobě nic uklidit, denně sbírám jeho ponožky pohozené u postele. Nádobí po jídle nechává na stole, maximálně ho přesune do dřezu. Ani není schopen ho dát do myčky. A to ani nemluvím o tom, že by tu myčku mohl taky někdy zapnout či umyté nádobí z ní vyndat.

Všechno dělám já, v binci rozhodně žít nechci. Když mu vytknu, že po sobě neuklidil, tak je v klidu, na všechno má dost času. Požádám ho, jestli by třeba mohl něco udělat, něco, co by mu zabralo jen pár minut, on řekne jen: “Jo, za chvíli,“ a neudělá to. Tak to udělám já. Už mě ale nebaví mu pořád všechno připomínat, připadám si jak matka, která se nemůže dohodnout s líným puberťákem.

Na mně je ale i organizace našeho volného času. Třeba se domluvíme, že půjdeme do kina na film, o který je velký zájem. Já nebudu mít čas obstarat lístky, tak ho o to požádám. Jeho odpověď: “Jasně, zlato, spolehni se.“ Tak se spolehnu a nic, nechal to na potom a lístky už nesehnal. A tak je to se vším.

Fakt jsem otrávená, nemyslela jsem si, že náš vztah půjde tímto směrem. Přitom Tomáš je jinak moc hodný chlap, má mě rád, ale jeho přístup k životu mě opravdu ničí. Mám ho taky ráda, ale vážně uvažuju, že to zabalím.
Veronika

Názor odbornice: Jste schopná žít s Tomášem takovým, jaký je?

Vážená Veroniko! Vaše povídání mi připomíná bajku o štíru a žábě. Žába od začátku ví, že štír zasazuje smrtelná bodnutí, je to jeho přirozenost. Štír však slibuje, chce totiž přepravit přes řeku na hřbetě žáby, že je odhodlaný se změnit. Nakonec se však vrací ke své přirozenosti. Bodne žábu, která jej přes řeku převáží, ačkoliv to znamená, že se i on sám utopí.

PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu,...

PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.

Ve vztahu s Tomášem jste od začátku mohla vidět, že je to člověk s pomalým životním tempem a velmi laxním přístupem k pořádku. Přesto jste do vztahu šla. Popisujete, že vztah má i bezproblémové oblasti – dohodnete se na financích, Tomáš je hodný chlap, má vás rád. Jeho pomalý styl vás však dráždí a stále s ním bojujete, ačkoliv se výsledky nedostavují.

Samozřejmě že není od věci si s partnerem dohodnout (realistická) pravidla soužití. Poté je dobré zaměřit se na jejich dodržování. Kupříkladu neuklízet po partnerovi jeho věci, když jste se dohodli, že to bude činit on sám. Někdy je dodržování za cenu několikadenních hromádek špinavých ponožek po celém bytě. V momentě, kdy partnerovy věci uklidíte za něj, dohodnutá pravidla se ruší a vy na sebe opět přebíráte povinnost být doma jedinou uklízečkou.

Ve finále bude jen na vašem rozhodnutí, zda s Tomášem takovým, jaký je, jste, či nejste schopná žít. Převáží-li pozitiva, je nezbytné být schopna akceptovat, že motorem domácích prací a společného času budete vy a nebojovat s tím. Převáží-li vaše frustrace z Tomášovy pomalé nátury, bude lepší, když se rozejdete.
PhDr. Magdalena Dostálová

Co mám podle vás dělat?

celkem hlasů: 2803

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 14. srpna 2017. Anketa je uzavřena.

4. Mám se s Tomášem rovnou rozejít, protože on se už stejně nezmění? 2094
3. Mám se s Tomášem domluvit na přesně vymezených povinnostech s tím, že když je nebude plnit, odejdu od něj? 505
1. Mám rezignovat, přijmout Tomášův životní styl, třeba v něm časem najdu zalíbení? 131
2. Mám dál všechno dělat sama? 73
Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

153 příspěvků v diskusi