Jmenuji se Martina, je mi 55 let. Od svých 30 let jsem vdova. Manžel byl moje první velká láska, poznali jsme se ještě na škole a od prvního dne byli pořád spolu. Už v patnácti jsme měli jasný plán - jednou se vezmeme a budeme mít plno dětí.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Manžel byl skvělý, pracovitý člověk. Milovala jsem ho celým srdcem. Vlastně nebylo člověka, který by ho rád neměl, byl prostě úžasný. Jenže naše štěstí netrvalo dlouho. I když jsme se znali spoustu let, manželé jsme byli jen pět let. Nesplnil se nám ani sen o velké rodině. Narodil se nám jen jeden syn, víc dětí jsem už bohužel mít nemohla.
Nejhorším dnem mého života byl den manželovy smrti. Zabil se s kamarádem v autě, když jeli z práce. Nebýt syna, kterému tehdy byly čtyři roky, tak bych se snad dobrovolně vydala za ním. Ale musela jsem žít pro dítě. Když jsem se dostala z nejhoršího, prodala jsem domek, ve kterém jsme žili, všechno mi tam připomínalo manžela. Koupila jsem si ve městě byt a přestěhovali jsme se.
Nový život bez muže
Začala jsem nový život rozhodnutá se už nikdy nezamilovat, nevdát se, nemít kolem sebe žádného muže. Chtěla jsem žít jen se vzpomínkami na manžela. Jenže jsem byla mladá a jak se říká, čas všechno zahojí. I když jsem na manžela denně myslela, po několika letech od jeho smrti jsme se zamilovala.
Měla jsem fajn kamarádku v práci, kam jsem po manželově smrti a našem přestěhování do města nastoupila. Byla v mém věku, ale svobodná a bez známosti. Byla tak trochu do větru, s ničím si moc hlavu nedělala, byla veselá a hodně přátelská a nesobecká. Vlastně jí vděčím za to, že jsem jen nesmutnila doma a občas s ní někam vyrazila.
Asi čtyři roky po manželově smrti jsme spolu šly v pátek večer do kina, pak jsme chtěly jít na večeři a flámovat až do rána. Syn byl u mých rodičů na celý víkend a já měla před sebou konečně dva volné dny. Po dlouhé době jsem byla šťastná a těšila se, jak si užijeme dámskou jízdu. Jenže dlouho dámskou nezůstala, ve vinárně jsme potkaly dva muže. Přisedli si k nám, slovo dalo slovo a celý večer a kus noci jsme strávili spolu. Kamarádka s tím jedním (mimochodem svobodným a dnes jsou už dlouhou dobu manželé) odešli dřív a nechali nás s Jardou sami. Moc hezky jsme si povídali, nakonec mě vyprovodil domů, choval se slušně, ale domů jsem ho nepozvala. To přišlo až později.
Sliboval, že se rozvede
Začali jsme se scházet a asi na páté schůzce se mi svěřil, že je ženatý. Kdyby mi to řekl už v počátcích, ukončila bych to, jenže já už se do něj zamilovala. Bylo mi s ním dobře, byl milý, pozorný, tak trochu mi i připomínal mého muže. A mě potkalo přesně to, co většinu žen, které si začaly se ženáčem. Poslouchala jsem jeho stesky, jak mu žena nerozumí, jak je s ní jen kvůli dceři, která je ještě malá a těžce by nesla, že tam tatínek s nimi není. On ji prý má moc rád a ví, že by mu žena dělala problémy se s ní vídat.
Tak jsem všechno chápala a věřila jeho řečem, že se brzy rozvede a bude jen se mnou. Jenže roky šly a on pořád nic. Vymlouval se na to, že manželka je po operaci a nemůže jí přitížit rozvodem. Pak, že dcera má problémy na střední škole, pak že maturuje, a tak to šlo pořád dokola. Já si tak nějak už zvykla na to, že mám chlapa a sex maximálně jednou týdně, že se s ním nemůžu nikde ukazovat a že dovolené trávím se synem nebo s kamarádkou.
Nevím, čím to bylo, že jsem si nikoho jiného nenašla, že jsem se s Jardou nerozešla. I syn mi mockrát řekl, ať se na něj vykašlu, že se stejně nikdy nerozvede. Já vlastně ani nevím, jestli o nás věděla jeho žena, vůbec ji neznám, nezajímala mě, měla jsem vždycky tak trochu výčitky vůči ní, proto jsem o ní radši nechtěla nic vědět.
Rozvedl se, ale pozdě
A to, co se zdálo už prakticky nemožné, se stalo. Jarda se rozvedl. Mně tvrdil, že to udělal kvůli mně, protože mi to kdysi slíbil, ale já moc dobře vím, že je to jinak. O rozvod požádala manželka a prý Jardovi řekla, aby se odstěhoval z bytu. Je její po rodičích. Doneslo se mi to od jedné naší společné známé. A Jarda teď přišel s tím, že se ke mně nastěhuje. Já už delší dobu bydlím sama, syn se odstěhoval a žije s přítelkyní a malým synem nedaleko ode mě.
Jenže já Jardu ve svém bytě nechci, zvykla jsem si na svůj klid a na jeho občasné návštěvy. Tak nějak si nedovedu představit, že bych ho tam měla pořád. Já už ani nevím, jestli o něj vůbec stojím. Jenže už nejsem nejmladší a být úplně sama se mi taky nechce, a hledat jiného partnera už vůbec ne.
Martina
Názor odbornice: Distanc je nejvýhodnější
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Martino! Popisujete peripetie svého dlouhotrvajícího mimomanželského vztahu. Ten však nikdy nepřekročil hranice mileneckého setkávání za zády Jardovy zákonité manželky. Nenaplnil atributy společného plánování budoucnosti, podílení se na výchově případných dětí, ani nespočíval ve finančním podílení se na společném životě.
Neměla jsme možnost se takříkajíc naučit na Jardu spoléhat jako na partnera. Vy jste tam pro něj byla, když on potřeboval. Fungovala jste jako jeho vrba, měl si kde postěžovat na svou manželku, spal s Vámi, když on chtěl. Tahle jednostrannost vlastně není s fungujícím partnerským vztahem slučitelná. Nyní je vztah opět jednostranně vychýlen. V momentě, kdy se s Jardou jeho manželka rozvedla, hledá u Vás útočiště. Domnívám se, že zachování současného distančního nastavení vztahu je pro Vás to nejvýhodnější. Jen budoucnost ukáže, bude-li Jarda schopen do vztahu s Vámi (poprvé) něco investovat.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 26. června 2017. Anketa je uzavřena.
