Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Vždycky jsem byla taková normální holka s běžnými starostmi. Po základce jsem vystudovala střední školu a našla si práci v call centru jedné velké banky. Práce je to sice náročná, ale celkem zajímavá a rozmanitá. Měla jsem velké štěstí i na lidi kolem sebe. Jsme tady všichni prakticky ve stejném věku, většina je svobodných, bezdětných, jen dvě holky už mají děti. Lidé se tady pochopitelně docela mění, ale zdravé jádro zůstává, naši partu tvoří čtyři holky a dva kluci.
Už asi půl roku s nikým nechodím, měla jsem pár kluků, ale po pár měsících to skončilo, ať už z mé strany, nebo z jejich. Ale přiznám se, že mi to zatím nikdy nevadilo, s mými kamarády mi bylo zatím vždycky nejlíp. S nimi jsem se cítila bezstarostně, nemusela jsem si na nic hrát, přetvařovat se. Asi po roce, co jsem začala pracovat v call centru, jsme si tři holky pronajaly třípokojový byt, kamarádky bydlí spolu v jednom pokoji a já mám pro sebe svůj vlastní pokoj.
Měla jsem vždycky ráda všechny své kamarády, ale postupně jsem si čím dál víc rozuměla s Romanem. Je o čtyři roky starší. Brzy se z nás stala nerozlučná dvojka. Byli jsme opravdu jen kamarádi. Ničím mě nepřitahoval, nikdy mě ani nenapadlo, že bychom spolu mohli něco mít. A stejně to bylo i u něj. Navíc měl už několik let přítelkyni, kterou měl hodně rád. Svěřil se mi, že se ji brzy chystá požádat o ruku.
Roman chtěl sex, ne kamarádství
Jenže přítelkyně se s Romanem rozešla a on zůstal sám. V té době se naše kamarádství ještě víc prohloubilo. Když se dostal z nejhoršího, rozhodli jsme se, že si připijeme na nový život. Oslava byla skvělá, nakonec jsme s Romanem zůstali sami dva. Když nás z hospody vyhodili, rozhodli jsme se pokračovat u nás doma.
Jenže tam to na mě Roman zkusil, zcela nepokrytě mi řekl, že by se se mnou chtěl vyspat. Že bychom mohli být pár, když je teď bez přítelkyně a já taky nikoho nemám. Sápal se na mě, chtěl mě líbat, pokoušel se mě svlíknout. Bránila jsem se, řekla jsem mu, že ho mám ráda, ale nechci s ním mít žádný sex, nic, chci, abychom zůstali kamarády tak, jak to bylo doposud. Roman to ale odmítal přijmout a pořád se po mně sápal. Měla jsem z něho strach. Naštěstí se mi podařilo utéct, zamkla jsem se u holek v pokoji. Bylo mi hrozně, dobýval se na mě, ale po nějaké době to vzdal. Pak jsem slyšela bouchnout dveře z bytu. Bála jsem se vylézt, jestli to na mě jen nehraje, ale když byl dlouho klid, bylo mi jasné, že odešel.
Do rána jsem nespala, doufala jsem, že se Roman takhle choval jen kvůli vypitému alkoholu, oba jsme toho hodně vypili. Věřila jsem, že další dny už to bude v pohodě. Chtěla jsem si s ním promluvit, říct mu, že to smažeme, já nikomu nic neřeknu a všechno bude jako dřív.
Jsem vyvrhel
Jenže nic už jak dřív nebylo. Když jsem za dva dny přišla do práce, všichni se na mě dívali jak na vyvrhele, pozdravili mě na půl pusy. Roman mi ani neodpověděl na pozdrav. Nic jsem nechápala. Tak to trvalo celý den, když jsem chtěla na své kamarády promluvit, otočili se ke mně zády. Večer jsem se zeptala doma holek, co se děje, obě mi řekly, že netušily, že jsem taková mrcha. Nechtěly mi nic říct, prý vím všechno sama, tak co by to se mnou rozebíraly. Nakonec jsem to z nich vytáhla.
Roman jim řekl, že to já jsme to na něj u nás doma ten večer zkusila, chtěla jsem s ním něco mít, chodit s ním, když je teď sám. Když mě ale odmítl, tak jsem mu prý vyhrožovala, že pokud se mnou nebude nic mít, tak všem řeknu, že se mě pokusil znásilnit.
Byla jsem úplně v šoku. Nevěřila jsem, že by tohle Roman dokázal a že by mu to ostatní věřili. Vždyť mě museli znát, vědět, jaká jsem. Jenže stejně tak oni znali i Romana a on se nikdy nechoval jako nějaký podrazák. Docela chápu, že teď nevěděli komu věřit. Bohužel si ale všichni vybrali Romana. Marně jsem se holkám snažila všechno vysvětlit.
Trvá to už několik týdnů. Jsem naprosto zoufalá, jsem sama, v práci se mnou nikdo nemluví, doma se ode mě holky odvrací. Nevím, co mám dělat.
Vlaďka
Názor odborníka: Stojíte ještě o přátelství?
Není lehké ustát situaci, kdy se k nám naši nejbližší otočí zády a staneme se černou ovcí bez vlastního přičinění. Byť se „útěk“ ze situace může zdát užitečným řešením, jako první bych zvážila možnost promluvit si s Romanem. K pomluvě tohoto typu obvykle druhého vede strach, že bude sám napaden.
Proto preventivně zaútočí jako první a udělá oběť sám ze sebe. Promyslete, zda o Romanovo přátelství ještě stojíte či nikoli. Pokud se vám podaří Romanovi vysvětlit svůj postoj (věříte, že to bylo jen pod vlivem alkoholu, nechtěla jste ho z ničeho obvinit a stála byste o to, abyste mohli na vše zapomenout a být dále kamarádi), pak se může povést situaci uklidnit.
Pokud ve vás ale převládá strach z Romana a vztek na kamarády, důvěra ve vztazích je narušena tak, že ani z vaší strany nevidíte možnost ve stávajících vztazích pokračovat, pak někdy nezbývá, než se otočit jiným směrem a smířit se s tím, že občas se při výběru kamarádů máme právo splést.
Hana Krejsová, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 26. října 2015. Anketa je uzavřena.
