Prvního muže jsem si brala z velké lásky. Nikdy nikoho jsem tak nemilovala a vím, že už nikdy ani milovat nebudu. Vzali jsme se po roce známosti. Tři roky jsme byli sami, než se nám narodil syn Tomášek. Byl to celý táta a manžel se v něm jen viděl. Za další čtyři roky se narodil druhý syn Mirek.
Po smrti manžela se mi zhroutil svět
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Byli jsme všichni čtyři opravdu šťastná rodina. Manžel pracoval jako řidič, jezdil nejen po Česku, ale i do zahraničí. A jedna taková cesta mu byla osudná. V Německu měl nehodu, kterou nezavinil. Byl těžce zraněný, půl roku ležel v kómatu, ze kterého se nikdy neprobral. Jednoho dne zemřel a mně se zhroutil svět. Do poslední chvíle jsem doufala, že se jednou probere a všechno bude jako dřív.
Několik měsíců po jeho smrti mám jako v mlhách, hodně mi pomohla moje máma i manželova maminka. Kvůli klukům jsem ale musela jít dál. Byli ještě moc malí na to, aby přišli o tátu a máma byla k nepoužití. Když manžel zemřel, bylo jim sedm a tři roky.
Nakonec jsem z té bolesti a smutku postupně dostala. Říká se, že čas všechno zahojí. Na manžela jsem vzpomínala stále s velkou láskou, ale rozhodla jsem se, že budu žít hlavně pro své syny a jednou, kdoví, možná i najdu muže, se kterým mi bude fajn. A kluci možná získají nového tátu. Nikoho jsem ale cíleně nehledala, říkala jsem si, že jestli někde je, tak si mě určitě najde sám.
Nový muž i táta
A našel. S Martinem jsem se před dvěma lety poznala v supermarketu. Mireček se mi ztratil mezi regály, s Tomášem jsme ho hledali, a když už jsem se chystala, že ho nechám vyvolat, vidím, jak ke mně uplakaný běží a s ním jde nějaký muž. Nejdřív jsem se vyděsila, jestli mu něco neudělal, ale vše se vysvětlilo, pomáhal mu mě najít. Martin mě zaujal na první pohled. Začali jsme se postupně stýkat a já se zase zamilovala. Sice ne tolik jako u svého prvního muže, ale i tak hodně. A Martin cítil to samé.
Scházeli jsme se čím dál častěji, a protože mé kluky poznal zároveň se mnou, nebyl z jejich strany žádný problém, také si ho dost oblíbili. Po nějaké době se Martin ke mně nastěhoval. V našem městě bydlel v pronájmu, přišel sem za prací z Moravy. Byl rozvedený, bezdětný a o dva roky starší než já.
Zase jsme byli čtyři a já byla šťastná, že se karta obrátila a po dlouhé době budu mít úplnou rodinu. Martina jsem milovala, on mě, kluci ho také zbožňovali a on byl z nich celý pryč. Věnoval se jim každou volnou chvilku.
Brzy mě požádal o ruku a zanedlouho jsme se vzali. Prvních několik měsíců bylo všechno zalité sluncem. Kluci Martinovi dokonce začali říkat táto. Ale Martinův vztah k nim se začal postupně měnit, občas to vypadalo, jako že ho kluci obtěžují. Několikrát je okřikl, ať dají pokoj, když po něm něco chtěli. To před svatbou nikdy neudělal, naopak si pro ně čas vždycky našel.
Také jim někdy nadával, křičel na ně, když se mu něco nelíbilo. Byl úplně jiný než dřív. Pochopitelně nebylo to denně, byly i chvíle, kdy si s nimi povídal nebo šli do kina či zahrát si fotbal. Ale těch momentů, kdy na ně byl hrubý, postupně přibývalo.
Strach z táty
A jednoho dne jsem si všimla, že se ho kluci bojí. V jejich očích jsem viděla takový ustrašený výraz. Když jsem se na to Tomáše zeptala, nechtěl mi nic říct, ale pak z něj vylezlo, že jim táta občas jednu vrazí. A Martin to nepopřel. Prý kluci občas potřebují silnou ruku. Nelíbilo se mi to, ale nechtěla jsem z toho dělat velké dusno, jen jsem Martina požádala, aby na moje děti už ruku nikdy nevztáhl. Já rozhodně příznivcem tělesných trestů nejsem. Martin mi to slíbil.
Nějakou dobu to vypadalo, že bude klid. Mezi manželem a syny už ale nebyl ten vztah jako dřív. Ovšem mezi mnou a Martinem to bylo nádherné, ke mně se choval jako k princezně, miloval mě a snad by mi i modré z nebe snesl, kdybych to po něm chtěla.
Pak jsem bohužel musela na operaci, ozval se mi žlučník a doktoři řekli, že musí ven. Strávila jsem několik dní v nemocnici, a když jsem se vrátila domů, poznala jsem, že se něco stalo. Kluci byli zakřiknutí, uhýbali očima a večer mě oba s pláčem prosili, aby mohli zase být jen sami se mnou bez táty. Je prý na ně zlý, nadává jim a oni se ho bojí.
Ne že bych klukům nevěřila, ale říkala jsem si, že to přehánějí. Jenže Martin mi to potvrdil. Přiznal se, že mu oba vadí. Prý si nepředstavoval, jaké to bude vychovávat dvě cizí děti. Mě nade všechno miluje, ale byl by radši, kdybychom žili sami. Dokonce mě začal přemlouvat, abych nechala syny bydlet u mých rodičů a brali bychom si je jen občas na víkendy.
Jsem z této situace naprosto zoufalá. Mám Martina moc ráda, je to jinak fajn chlap, ale děti mám samozřejmě radši. Ale co když už nikdy nenajdu muže, se kterým se budu cítit dobře? A co až kluci jednou odejdou a já budu sama?
Názor odborníka: Přemýšlejte, co si sama přejete
Milá Heleno, je pochopitelné, že jste z celé situace zoufalá. Děti jsou jen dětmi. Nemohou samy zařídit, aby Martin odešel. Stejně tak nezařídí, aby pro něj nebyly překážkou. Otce měly jen jednoho a zbyla jste jim jako rodič jen vy - matka. Martin to ví a může se cítit pro vás méně důležitý. Sama uvádíte, že je máte radši a mohu vás ujistit, že to tak je v pořádku. Sžívání se tzv. nových rodin je často komplikované a je to možné, pouze pokud noví partneři pochopí, že děti bývají na prvním místě a oni mají jinou roli než rodič.
Chová se k vám jako k princezně? To je hezké, ale vy (bohužel pro něj) nežijete sama. Zkuste s ním otevřeně hovořit, jak zoufale se cítíte, jaké byly jeho původní představy o vaší rodině, které je teď součástí. Můžete navštívit i manželskou poradnu. Udělejte si jasný obrázek o tom, jak si celou situaci přejete oba dál. A pak se rozhodněte podle toho, zda si dokážete představit takto dál žít, či nikoli. Zkuste z toho vynechat strachy z budoucnosti, protože nikdy nevíte, co vám přinese.
Markéta Jarolímková, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 10. listopadu 2014. Anketa je uzavřena.
