Mým rodičům bylo sotva dvacet, když jsem se narodila. Máma pochopitelně otěhotněla naprosto neplánovaně, ale když už se to prý stalo, tak se rozhodli s tím vyrovnat. Naštěstí měli oba kliku na skvělé rodiče, kteří jim nenadávali, ale hodně pomáhali. Na babičky i dědy vzpomínám ráda, trávila jsem s nimi spoustu času. Bohužel ani jeden už s námi není.
Musela jsem pomáhat se sourozenci
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Až do sedmi let jsem byla sama, pak se narodila dvojčata, dva kluci. I když jsem byla ještě malá holka, mamka mě občas zapojovala do péče o ně. Táta pracoval jako řidič, často nebyl doma, odjel třeba na dva tři dny i déle a já tak mamce musela pomáhat. Nebylo to nic hrozného, spíš jen pohlídat prcky, když se mamka potřebovala na pár minut od nich vzdálit. Dodnes si pamatuji, jak jsem si připadala důležitá.
Sourozenci vyrostli, já na ně dohlížela i později, vodila jsem je do školy, ze školy a někdy jsem jich měla plné zuby, byli jak z divokých vajec. Ale nedalo se nic dělat, byla jsem starší sourozenec, takže se nějaká ta pomoc ode mě očekávala. Jenže našim se narodilo ještě jedno mimčo, kluk, týden po mých sedmnáctých narozeninách. A byl dokonce plánovaný. Nechápala jsem, proč si naši pořídili další dítě, když už jsme byli velcí, mamka mi na to řekla, že právě proto a že je ještě dost mladá na to mít další miminko. Aspoň s nimi někdo nějakou dobu zůstane, až my starší odejdeme.
Samozřejmě se i nadále ode mě očekávalo, že budu doma pomáhat. Dvojčata byla v pubertě, pěkně divoká, máma se bála jim svěřit kočár, takže jsem to „odnesla“ já. Kolikrát mi to překazilo mé plány vyrazit ven s kamarády. Měla jsem vždycky takový vztek, jenže mamka byla často na všechno sama, protože táta jezdil po Evropě a vydělával peníze.
Chtěla jsem se co nejdřív osamostatnit
Neměli jsme se úplně špatně, ale vyskakovat jsme si také nemohli. I to byl důvod, proč jsem se po maturitě rozhodla jít do práce místo dalšího studia. Chtěla jsem se co nejdřív osamostatnit, ale zůstala jsem doma s našima a bratry ještě dalších pět let, než jsem začala žít s přítelem. Své sourozence mám moc ráda, jsou to fajn kluci, ale asi i díky nim mi došlo, že vlastní děti nechci. Je ale pravda, že mi na tom ztroskotaly už dva vztahy. Oba mí tehdejší partneři neměli problém s tím, když jsem řekla, že nechci dítě. Buď jim to v tu chvíli nepřišlo nijak důležité, nebo předpokládali, že názor změním. Je mi dvaatřicet a názor jsem dosud nezměnila.
Odstěhovala jsem se do Prahy, mám zajímavou práci, celkem dobře placenou, a jsem spokojená. Před dvěma lety jsem poznala Petra. Je o pět let starší než já. Je rozvedený, a když došlo na řeči o dětech, svěřil se, že má dvě dcery, bylo jim tehdy deset a jedenáct let. Po rozvodu se s matkou odstěhovaly na Slovensko, odkud Petrova bývalá manželka pochází. Ta se tam dokonce znovu provdala za bývalého spolužáka a mají další dítě. Petr dcery vídal hodně málo, sice si často skypovali, ale osobní setkání měli jen občas. Někdy jel on za nimi, párkrát byly holky tady, ale to pak trávily čas s tátou u Petrových rodičů v domě na venkově. Pochopitelně mě s nimi seznámil, ale čas jsme společně netrávili. Když jsem Petrovi řekla, že nechci děti, odpověděl, že mu to vůbec nevadí, prý by už nesnesl, kdybychom se snad rozešli, aby své dítě zase viděl jen někdy.
Žárlím na přítelovy dcery
Jenže stalo se to, co je pro mě teď noční můrou. Petrovy dcery se i s matkou, otčímem a malým bratrem přestěhovaly do Čech. Manžel Petrovy ex dostal práci v Praze jako zástupce slovenské firmy a rodinu pochopitelně vzal s sebou. Petr se z té novinky málem zbláznil, byl šťastný jako blecha a už začal plánovat, jak bude s dcerami trávit čas a doženou, co za ty dlouhé roky zmeškali. Dokonce začal mluvit o tom, že by mohly klidně žít i s námi.
S námi sice nežijí, ale jsou u nás hodně často. Já se jim nijak nedivím, Petr je extrémně rozmazluje, kupuje jim, na co si jen vzpomenou. Chce jim vynahradit ty roky, kdy nemohli být spolu. Petr chce, abych se veškerých aktivit účastnila i já, jsme partneři, tak prý bych s ním měla sdílet i starost o jeho dcery. Jenže holky mě spíš trpí, není mezi námi nijak vřelý vztah. Přiznávám, vina je i na mé straně. Já vlastně žárlím, že mi berou mého přítele. Pak si zase řeknu, že je to přece naprosto přirozené, je táta, má své dcery moc rád, tak chce být s nimi, ale já o ně nestojím. Nevím, co mám dělat, jak to do budoucna řešit.
Alice
Názor odbornice: Přijměte partnera i jako otce
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Alice! Dala jste se do vztahu s partnerem, který má děti z předchozího vztahu. Ač s jejich matkou již netvoří dvojici, otcem zůstává, a to doslova doživotně. Jedinou cestou je partnerovy děti akceptovat. Jakákoli jiná strategie – žárlit na ně či s nimi bojovat – je nejen předem odsouzena k neúspěchu, ale je i projevem značné nezralosti dospělého.
Akceptovat partnerovy děti však neznamená povinnost je milovat nebo s nimi trávit veškerý volný čas. Stačí je přijmout a být schopen s nimi přátelsky komunikovat. Promluvte si s partnerem, vyjádřete mu svou podporu v tom, aby s dětmi trávil hodnotný čas. Proberte s ním však i své limity. Jste dospělá bezdětná žena zakotvená ve fungujícím partnerském vztahu. Jistě máte i své vlastní zájmy, které jste schopna a ochotna provozovat bez partnera. Věnujte se jim. Pokuste se vyvažovat čas společný, v páru, s časem sama pro sebe (třeba i ve společnosti svých přátel, své rodiny...).
Jako vstřícné gesto vymyslete aktivity, kterých jste čas od času (sama si určete přijatelnou četnost) ochotna účastnit se s partnerovými dcerkami. Sportujete? Věnujete se ráda kulturním aktivitám? Chodíte ráda do přírody? Bude-li aktivita sama o sobě pro vás atraktivní, snáze k ní pak přiberete společnost v podobě přítele a jeho dcer. Vypadá to totiž, že je partner pro vás vlastně „značka ideál“. Děti už má a po dalších netouží. Rozumíte-li si po všech ostatních stránkách, pečujte o vztah, starejte se o něj s největším nasazením. Znamená to mimo jiné přijmout partnera takového, jaký je – tedy i jako otce dvou dcer. Jedině tak má totiž vztah šanci na další dobré trvání.
PhDr. Magdalena Dostálová
