Můj životní příběh začal, když mi bylo 16 let. Byla jsem normální holka, která při 160 centimetrech vážila 50 kilogramů. Ve škole jsem problémy neměla, měla jsem ráda přírodu a zvířata, byla jsem veselá a pohodová, s ničím jsem si nelámala hlavu, no prostě bezstarostné dítko, které mělo radost ze života.
Zkusím klofnout kluka
Až do doby, než nejlepší kamarádka jednoho dne prohlásila, že zkusí zhubnout, a že třeba "klofne" nějakého kluka.
Vždy jsem měla jídlo ráda a neomezovala jsem se, jedla jsem s chutí. A ani jsem neměla zapotřebí se nějak omezovat, měla jsem normální postavu. Ale tenkrát, když mi to řekla, řekla jsem si, že to zkusím také a třeba si také najdu nějakého kluka.
Byly jsme nejlepší kamarádky a mně najednou došlo, že když bude mít kluka, zůstanu pak sama. Takže jsem se do toho pustila také, ale neřekla jsem jí to.
Místo lívanců zelenina
Začala jsem omezovat jídla, která jsem dříve milovala - palačinky, lívance, pizzu, langoše, sladké. Vyhýbala jsem se smaženému a z ničeho nic mi najednou začalo chutnat to, co mi dřív vůbec nechutnalo - zelenina, rýže a výrobky ze zdravé výživy, bílé jogurty.
Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Já, takový lenoch na sport, jsem najednou začala jezdit na kole a více se hýbat. Jelikož jsem byla z vesnice a musela do školy dojíždět, začala jsem chodit pěšky. A přestala jsem chodit i na obědy do školy. Byla jsem podrážděná a nevrlá, najednou mi doma vadil i malý nepořádek.
Začala jsem se měnit - už jsem nechtěla chodit do kina, na disco, chtěla jsem být hlavně sama. První úspěch se dostavil asi po třech týdnech, kdy jsem zhubla asi dvě kila. Našla si přes internet kluka a tak mě hned napadlo - že to asi opravdu funguje, že člověk zhubne a najednou se mu začne dařit.
A tak jsem pokračovala dále, kila šla dolů a mně se to zalíbilo. Jedla jsem čím dál méně, až to došlo tak daleko, že i pohled na tři vařené fazole mě vyděsil, rozbrečela jsem se, že to nemohu sníst.
Poprvé v nemocnici
A tak jsem se poprvé dostala na dětské oddělení do nemocnice. Byla jsem tam asi deset dní a řekli mi, že by to mohla být mentální anorexie, ale že to není jisté. A když přiberu kilogram, pustí mě domů. A co si myslíte, že jsem udělala? Nechala jsem si přinést spoustu jídla a vše spráskala, abych se odtamtud dostala.
Doma ale všechno začalo nanovo. Jídlo jsem schovávala a lhala jsem, že jsem ho snědla, abych měla pokoj od dozoru a rodičů. Tentokrát jsem se dostala na dětskou psychiatrii. Přibrala jsem deset kilo za dva měsíce a pak šla domů.
Ale znovu se scénář opakoval, vše šlo dolů. Jako dítě jsem prodělala 3 hospitalizace na dětské psychiatrii, pak jako už dospělá jsem na dospělém oddělení skončila mnohokrát.
Také jsem se dostala do stavu, že jsem musela být vyživována sondou. Vždy, když jsem se léčila, měla jsem hroznou chuť se uzdravit, aby vše bylo jako dříve. Ale po příchodu domů se situace po několika měsících znovu opakovala.
O kluka jsem přišla
Mezi tím vším nemocničním maratonem jsem dostudovala střední a následně i vyšší odbornou školu. Měla jsem i pár partnerů, nejdelší vztah vydržel tři roky, a to jsem se držela, byla jsem hrozně zamilovaná.
Pak ale přišel stres z konečných zkoušek ve škole, zaměřila jsem se jen na učení, jídlo šlo stranou, upadla jsem do svého světa a s přítelem jsme se rozešli. Snažila jsem si hledat práci, ale kdo by zaměstnal někoho, kdo by tu práci asi fyzicky nezvládl.
A tak jsem to "dopracovala" až tak daleko, že jsem se dostala do invalidního důchodu třetího stupně. Jelikož jsem ale nikdy nepracovala, dostávám jen úplné minimum a musela jsem si zažádat o příspěvek v hmotné nouzi.
Rodiče chtějí vnoučata
Od rodičů jsem se odstěhovala, neustále jsme se hádali, ani oni po tolika letech už nedokázali dále snášet pohled na dítě, které se mění před očima. Stále sní o vnoučatech, o tom, jak budu mít hodného partnera, práci a povedu obyčejný život jako spousta mých vrstevníků.
Jenže jsem sama, bez partnera, bez přátel, bez práce, otočit musím každou korunu. Kdyby mi rodiče finančně nepomáhali, ani by mi ten důchod s hmotnou nouzí nestačil. To vydá akorát na běžné poplatky spojené s bytem, který je v mém vlastnictví, ale i to kolem něco stojí.
Takže jsem skončila tak, že sleduji letákové akce, kde co mají levnějšího, oblečení nekupuji. A když, tak jen ze second handu. Chodím se procházet ven do přírody, aby mi čas alespoň nějak uplynul. Koukám na televizi nebo čtu a luštím. A to jsem jako "malá" měla takové ambice, byla čilé a veselé dítě.
Boj s anorexií nekončí
Tohle ze mě za tolik let udělala anorexie. Stále svádím boj s jídlem, mojí celodenní náplní je, co si dám k jídlu, jestli jsem toho nesnědla moc nebo málo a v hlavě nemám nic jiného.
Našla jsem si i psycholožku, která mi moc pomáhá, ale stále se nemohu po tom všem, čím jsem si už prošla, srovnat s jídlem. Abych se mohla najíst čehokoliv, s kýmkoliv a kdekoliv. Stále je to pro mě problém. Nevzdávám se, stále věřím, že zase jednou budu ta normální pohodová holka, co si dá "hambáče s hranolkama" a bude šťastná.
Ale kolikrát se doma ve svém bytě rozbrečím a říkám si, že už takhle nemohu dále, že už takhle nechci žít, že tu nechci být. Ale pak se nějak oklepu a řeknu si: Zítra bude lépe, nevzdávej se!
Holky, neblázněte
Tímto příběhem bych chtěla apelovat na všechny dívky, které se pouštějí do hubnutí, aby si daly pozor. Já vím, řeknete si: To mě se stát nemůže, já to mám pod kontrolou. Ale to já si tehdy myslela také, a kam jsem to "dopracovala", je ze mě vlastně troska.
Dneska vidím, že je lepší mít nějaké to kilo navíc a být spokojená a šťastná než tohle. Člověku se to usadí v hlavě a najednou neví, jak z toho ven, a cesta zpátky je stokrát horší než cesta do nemoci.
Až tak je mentální anorexie zákeřná, připraví vás o vše, zůstanete jen sama s ní, s kupou problémů, a to i zdravotních. Je to tichý a pomalý zabiják, který může v tom nejhorším případě skončit i smrtí.
