Jmenuji se Zuzana a je mi 66 let. Jsem vdaná, s manželem si užíváme zasloužený důchod. Máme dvě děti, dceru a syna, a čtyři vnoučata. Mohu říci, že jsem ve svém životě spokojená a šťastná, povedlo se mi manželství, pyšná mohu být i na své děti. Jediné, co mě opravdu moc trápí, je to, jak osud zatočil s mou sestrou.
Sestra byla spíš mámou
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích, nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Moje sestra Marie byla o deset let starší než já. Když mi byly tři roky, naše maminka zemřela. Maruška musela převzít všechny její povinnosti, na nějakou dobu se k nám nastěhovala tátova sestra, aby Marii všechno naučila, ale pak už to bylo na ní. Já si na maminku prakticky nepamatuji, pro mě byla mámou moje velká sestra.
V patnácti letech jsem odešla z domova, bydlela jsem ve městě na internátě a učila jsem se prodavačkou. Škola mě nikdy moc nebavila, ale odmala jsem toužila být kadeřnicí. Jenže to nevyšlo, tak jsem měla před sebou jinou kariéru. Marie byla naopak typický studijní typ, jenže já byla ještě moc malá, táta by to sám doma nezvládl, takže měla smůlu, vyučila se švadlenou.
Zatímco já na dětství vzpomínám jako na krásné období, Marie vlastně ani žádné nezažila. Vysvobozením pro ni alespoň částečně bylo, když jsem odešla na internát. Sice měla dost starostí s tátou a domácností, ale ulevilo se jí přes týden alespoň ode mě. Navíc se zamilovala a když jsem se i já v osmnácti osamostatnila, vdala se. Já už v té době taky měla kluka, ve městě jsem si našla práci, bydlela na ubytovně, a když mi bylo jednadvacet, vdala jsem se, narodily se nám dvě děti, nejdřív dcera a pak syn. Asi po pěti letech manžel dostal práci ve městě vzdáleném zhruba 120 kilometrů od naší vesnice, tak jsme se odstěhovali. Marie s manželem žili společně s tátou v našem rodném domě. Narodily se jim také dvě děti, syn a dcera. Když táta zemřel, vyplatila mě, dům prodali a odstěhovali se do sousedního města.
Manžel ani děti za nic nestáli
Se sestrou jsme se pochopitelně vídaly méně, ale v kontaktu jsme byly. Byla to moje sestra, ale já ji brala i jako mámu, hodně jsem dala na její rady. U ní to ale bylo přesně naopak. Manželství se jí nevyvedlo a ona místo aby udělala rázný konec, tak všechno snášela. Její muž způsobil v práci nehodu i velkou škodu, vyhodili ho a musel ji navíc celou uhradit. Nedokázal se s tím srovnat a začal pít. Pro Marii to bylo peklo. Občas ji dokonce i uhodil. Přesvědčovali jsme ji s mým mužem, ať se rozvede, ale ona pořád věřila, že se to zlepší. Nakonec to vydržela deset let a konečně podala žádost o rozvod.
Bohužel se jí nepovedly ani děti, syn měl problémy ve škole, s odřenýma ušima vychodil základní školu, pak vyzkoušel tak tři učňáky a odevšad ho vyhodili. Navíc se chytil party, mámě kradl peníze, měl problémy s drogami i se zákonem. Dnes ani nevím, co s ním je. Mariina dcera byla odmalička kouzelné sluníčko, všichni jsme ji měli moc rádi. Byla hodná, poslušná, dobře se učila. Jenže pak se ve dvaceti zamilovala do člověka, který jí nesahal ani po kolena. Byl o dost starší, práce mu nevoněla. Nikdo nechápal, co na něm viděla. Bohužel se díky němu i dost změnila. Marie se snažila jí otevřít oči, ale bylo to marné. Nakonec si ho dokonce vzala a během let mámu připravila o peníze i byt, ve kterém Marie po rozvodu žila. Přesto ji Marie stále omlouvala, že dcera za to nemůže, že to ten její muž ji ovlivnil.
Bohužel se všechny útrapy, kterými Marie musela projít, podepsaly na jejím zdraví. Snažila jsem se jí pomáhat, s manželem jsme jí dali i nějaké peníze, navštěvovala jsem ji, zvala ji k nám, ale zařídit, aby byla zdravá, jsem nedokázala. Marie těžce onemocněla, skončila v nemocnici a ke konci života ji přesunuli do léčebny. I když žila daleko ode mě, navštěvovala jsem ji, jak to jen šlo. Ovšem o tom, že zemřela, jsem se dozvěděla až týden po její smrti. Její dcera mi zavolala, že máma už není. Když jsem se zeptala, jak to bude s pohřbem, řekla mi, že to zařídí a dá mi vědět.
Urna leží ve skladu
Čekala jsem týden, dva, nic se nedělo. Neteři jsem se dovolat nemohla, v léčebně mi nechtěli po telefonu nic říct. Asi po dvou měsících jsem se tem rozjela a zjistila, že sestru zpopelnili na vlastní náklady a její nejbližší příbuzné (děti, vlastně jen dceru, o synovi nikdo nic neví) vyzvali, aby si urnu vyzvedli a uhradili jim náklady, jinak jim urnu nepředají. Byla jsem z toho naprosto v šoku. Moje sestra nemá klid ani po smrti.
Podařilo se mi nakonec zkontaktovat neteř, řekla mi, že bohužel peníze teď nemá, ale když to prý zaplatím, nemá s tím problém. Ta částka už je téměř dvacet tisíc korun a stále roste o úroky a penále. Je mi hrozně, nevím, co mám dělat. Manžel se snaží být neutrální, mou sestru měl rád, ale jsme důchodci, peněz nazbyt nemáme, víc souhlasí s mými dětmi, které mi řekly, že mě chápou, ale že teta má děti a ty by se měly postarat.
Zuzana
Názor odbornice: Udělejte, co musíte
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Zuzano. Vnímáte správně, že byste se na postupu měla domluvit se svými nejbližšími, především s manželem. Podle toho, co líčíte, by asi bylo překvapením docílit dohody se sestřinými dětmi, nicméně i o to se můžete pokusit. Uložení blízkého do hrobu a vůbec rituály spojené s pohřbíváním jsou pro nás důležitou cestou, jak se s odchodem blízkého člověka vyrovnat.
Myslete tedy na sebe: je-li to tak, že se o sestřiny ostatky potřebujete a chcete postarat, učiňte tak. Nečekejte, že se sestřiny děti chytnou za nos a změní se, s největší pravděpodobností se tak nestane.
Pokuste se dohodnout s mužem. Jestliže se o sestřiny ostatky postarat chcete a potřebujete, pokuste se s manželem hledat tu nejméně finančně náročnou variantu. Nebudete však žít s vlastními výčitkami, co jste jako poslední službu pro sestru udělat mohla a neudělala.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 18. února 2019. Anketa je uzavřena.
