Když jsem se s Jiřím seznámila, byla jsem chudá holka z vesnice, která se v Praze protloukala, jak se dalo. Bydlela jsem na ubytovně a pracovala jako asistentka ve známé pražské advokátní kanceláři. Jiří byl naším významným klientem.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Mou největší devizou byl (a stále ještě je) můj vzhled. Příroda mě naštěstí obdařila hezkou tváří i postavou. Do seznámení s Jiřím jsem si ani neuvědomovala, jak dobře vypadám. Dvořil se mi, do kanceláře mi nosil kytky a čokolády. Kolegyně do mě pořád vrtaly, proč se bráním jeho pozváním na oběd, na kávu či na víno. Prý mám chytit příležitost za pačesy a přestat blbnout. Sice byl na mě Jiří hodně starý, ale nakonec jsem se pozvat nechala a bylo to moc fajn. Pak už to nabralo docela rychlý spád.
Byla jsem Jiřího ozdobou
Asi po třech měsících známosti mi Jiří navrhnul společné bydlení. Investoval do velkého bytu a chtěl, abych se tam s ním nastěhovala. Původní byt nechal dcerám, které s ním tehdy ještě bydlely. Od naší první schůzky mě zahrnoval drobnými dárky i velkými dary a já byla zaslepená bohatstvím a přepychem. Se stěhováním jsem samozřejmě hned souhlasila.
Jiří financoval naprosto vše. Nechtěl ode mě ani korunu, byl šťastný, že já jsem šťastná a spokojená. Náš život mě tedy nic nestál, svůj plat jsem si mohla užívat jen pro sebe a Jiřímu jsem nemusela na nic přispívat. Byla jsem hloupá, všechny peníze jsem vždy utratila. Nikdy mě nenapadlo, že bych si mohla na něco šetřit. Žila jsem v přesvědčení, že se Jiří postará. Rozhazovala jsem peníze za oblečení, šminky, dárky pro kamarádky i rodinu. Konečně jsem měla peníze, už jsem nebyla ta chudá holka z venkova.
Jiří chtěl jen jedno jediné – abych byla co nejkrásnější, vždy perfektně nalíčená, oblečená a dobře ho reprezentovala na obchodních schůzkách i mezi přáteli. A to jsem mu s radostí plnila.
Nic mi nepatří, nic nemám
Roky letěly, třicítka na krku a já zatoužila po dítěti. Myslela jsem, že i Jiří bude chtít naše společné dítě. Jenže to jsem se spletla, kategoricky zamítl, že by měl ještě někdy děti. Absolutně nechápal, proč ho vlastně chci. Mám prý všechno, co si můžu přát, žiju v blahobytu a tak to bude i dál, tak proč si kazit tu naši pohodu nějakým dítětem. Obrečela jsem to a pochopila, že mám prostě smůlu. Koupili jsme si aspoň malého pejska a jemu věnuju tu mateřskou lásku. Slabá náhražka, ale aspoň něco.
Před rokem Jiří oslavil šedesátku. Na velkolepé oslavě byly obě jeho dcery. Jsou vdané, Jiří je i několikanásobným dědečkem. Obě ale mnou pohrdají, dávají mi odjakživa nepokrytě najevo, že jsem zlatokopka a nesahám jim ani po kotníky. Vždy jsem se chtěla s nimi sblížit, ale ony nemají zájem. Na té oslavě mi jedna z nich řekla, ať nepočítám s tím, že po smrti otce zůstanu v bytě. Nic mi tam nepatří a potáhnu tam, odkud jsem přišla.
To mě vyděsilo. Měsíc jsem to nosila v sobě a pak jsem se zeptala Jiřího, jak to vlastně je s bytem a s námi. Navrhla jsem mu, že bychom se třeba mohli vzít. A on mi na rovinu řekl, že dcerám kdysi slíbil (když jejich máma zemřela), že se nikdy neožení a bude tady vždy jen pro ně. Přítelkyni mu dcery dovolily, ale svatbu ne. No a co se týče majetku, tak prý musím pochopit, že všechno připadne jeho dcerám. Byt i zařízení, také chalupa v Krkonoších a šperky po matce.
Samozřejmě, že na mě v závěti bude také pamatovat finanční částkou, ale musím pochopit, že dcery a vnoučata jsou jeho krev a on se o ně musí postarat. A nemám se tím prý zatěžovat, vždyť tady bude ještě hodně dlouho a rozhodně se v nejbližší době umřít nechystá.
Od našeho rozhovoru jsem jako na jehlách, mám vztek, dala jsem mu nejlepší léta života a on se ke mně takhle zachová? Vůbec nevím, co si počnu, až tady jednou nebude. Vždyť nic nemám, nic není moje, všechno je Jiřího a jednou bude jeho rodiny. Kdybych měla aspoň dítě, mělo by nárok na dědictví po otci. V hlavě se mi klube jedna myšlenka a nemohu ji zapudit…
Mirka
Názor odborníka:
Dobrý den, Mirko, rozumím tomu, že náhlé zjištění, že byste po Jiřího smrti mohla zůstat bez prostředků, vás vyděsilo. Možná je ale dobře, že jste si toto uvědomila ještě relativně brzy, kdy máte možnost něco změnit.
Z vašeho dotazu se mi zdá, jako by pro vás v soužití s Jiřím bylo tím hlavním materiální zabezpečení, které vám poskytuje. Je to tak? Jaké jsou ještě jiné důvody, proč s Jiřím žijete? Důvody, pro které jste byste byla ochotna vzdát se i mateřství.
Pokud byste si na tuto otázku odpověděla ano, jsem s ním hlavně kvůli zajištění, pak by asi bylo opravdu dobré zamyslet se, jestli od života nechcete ještě něco víc. Postavit se na vlastní nohy, otevřít se novému vztahu, mít třeba i dítě. Ale pokud jsou i jiné věci, které vás k Jiřímu poutají, které od něj dostáváte, tak se možná rozhodnete zůstat. Pak by bylo na místě počítat s tím, že vás žádné velké dědictví nečeká, a začít myslet na budoucnost.
Určitě vám ale nedoporučuji tajně si pořizovat dítě, i když víte, že Jiří je proti. Není dobré chápat dítě jako řešení (jakýchkoli) problémů, dítě by mělo vzniknout z lásky dvou lidí, kteří je oba chtějí. Držím vám palce, abyste si dokázala ujasnit, co od života a od vztahu (s Jiřím nebo s někým jiným) vlastně chcete, a dokázala pak podle toho i jednat.
Lenka Daňková, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 10. června 2013. Anketa je uzavřena.
