Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Dceři je 25 let, jejímu příteli o dva víc. Chodili spolu už od základní školy. A pomalu od počátku mluvili o tom, že se jednou vezmou a budou mít hromadu dětí. Pochopitelně jsme je všichni brali jako dětskou lásku, až dospějí, jejich cesty se rozejdou a najdou si jiné partnery. Ale oba nás převezli, láska jim vydržela.
Když bylo dceři Aleně dvacet a jejímu příteli Ondrovi dvaadvacet, našli si podnájem a začali spolu žít. Ani my s manželem, ani rodiče dceřina přítele jsme s jejich vztahem neměli problém. Za ty roky jsme si Ondřeje hodně oblíbili, stejně tak jeho rodiče mají rádi naši dceru. I když byli ještě dost mladí, fandili jsme jejich osamostatnění.
Společný život a dítě
Oba si po maturitě našli práci. Měli plno plánů, chtěli si užívat života, cestovat. Jenže do toho dcera otěhotněla. Sice dítě ještě několik dalších let v plánu nebylo, ale když už se to stalo, od začátku jsme se na něj všichni těšili. Jak budoucí rodiče, tak prarodiče, hlavně my dvě nastávající babičky. Já tedy moc, máme s manželem jen naši dceru, narodila se nám celkem pozdě a já už se pár let těšila na to, až jednou budu babičkou. A když nám to dcera oznámila, byla jsem snad ze všech nejšťastnější.
Narodil se kluk, krásný a zdravý. Jakmile dcera přišla z porodnice, nabídla jsem jí veškerou svou pomoc. I u nás doma jsem pro malého zařídila koutek, aby měla dcera pohodlí a možnost se mu v klidu věnovat, přebalit, nakrmit, dát ho spát a tak podobně.
Jenže ona od počátku veškerou pomoc odmítala, prý je máma a sama ví nejlíp, co její syn potřebuje a jen ona je schopna mu to dát. Nechtěla slyšet žádné rady, nechtěla žádnou pomoc. Když si s něčím nevěděla rady, hledala informace na internetu, místo aby zavolala mně nebo třeba i Ondrově mamince, která také byla připravena mladým kdykoliv pomoci.
Neměla jsem šanci být babičkou
Dcera ale ani nechtěla, aby jí s klukem pomáhal Ondřej. Nedovolila mu koupat ho, jet s kočárkem na procházku, pomalu ani pochovat ho nemohl. Byla neskutečně úzkostlivá a přesvědčená, že jen ona ví, jak se k malému chovat. K nám na první návštěvu přišli, až když byly vnukovi tři měsíce, do té doby jsem je navštěvovala u nich, ale ani já ho nemohla pochovat, natož abych si mohla půjčit kočárek a vyjet na procházku. Na mé argumenty, že jí prospěje, když si chvíli odpočine, reagovala, že ona chce mít syna neustále pod dozorem.
Uběhl rok, vnouček už pomalu začal chodit a já ještě neměla pořádně možnost si ho užít. Ani jednou jsem ho nehlídala, kdykoliv jsem byla s ním, byla u toho i dcera. Tak to trvalo ještě další rok. Naštěstí ale zhruba kolem druhých narozenin začala být dcera přístupnější k tomu, že jsme ho mohli pohlídat, aniž by ona u toho musela být. A dokonce nám ho nechala i přes noc.
Pak přišla s tím, že by si chtěla najít nějakou brigádu. Najednou zjistila, že už potřebuje občas i mezi lidi. Navíc Ondra ji v tom podpořil, má občas v týdnu volné dny, pracuje nárazově i o víkendech, tak by klidně mohl kluka pohlídat. Také já i druhá babička jsme se nabídly, že se o vnuka postaráme. Konečně tedy nastala ta doba, na kterou jsem se tolik těšila, mohla jsem být s vnukem častěji a déle.
Práce jí je přednější než rodina
Dceři odpoutání od malého prospělo. Už nebyla taková vystrašená, zjistila, že se všichni dokážeme o jejího syna bez problémů postarat. Jenže během několika měsíců se dostala do dalšího extrému, začala pracovat čím dál víc, práce v butiku ji natolik nadchla, že jí dávala přednost před synem i před přítelem. Když jsem jí řekla, že to přehání, že je tak málo doma, syna si s Ondrou předáváme my babičky, zapojila se i Ondrova starší sestra, která si synovce moc oblíbila, řekla mi, že má kluk tátu a my jsme taky tolik chtěli mít vnoučka, tak můžu být ráda, že s ním mohu trávit tolik času.
Před pár dny se mi Ondra svěřil, že už toho začíná mít dost. S Alenou se pomalu nevidí, má pocit, že se jeho rodinný život změnil v jednu velkou logistickou operaci s předáváním syna, všichni se snažíme, přizpůsobujeme se dané situaci a Alena je vysmátá. Dokonce se prý už několikrát, když měla volno a on byl taky doma a doufal, že si všichni tři užijí společný den, sebrala, že musí nutně za kamarádkou. Řekl mi, že jestli to tak půjde dál, tak by od ní snad i odešel. Ale kluka chce s sebou.
Hana
Odpověď odbornice: Je řada na Ondřejovi
Vážená Hano! Alena se po narození syna od něj nejdříve ani nehnula, posléze to však z vašeho pohledu začala přehánět s časem tráveným bez syna. Jelikož tráví čas i bez partnera, povážlivě to narušuje jejich soužití.
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12
I když jste nebyla nadšena ani jedním z extrémů, jakoby pro vás byl přece jen snesitelnější ten, kdy se matka od dítěte ani nehne. Ideální by samozřejmě byla zlatá střední cesta. Ta nepřichází sama od sebe. Ve hře je několik faktorů - Alena má prvního potomka. Jde (a jinak to snad ani není možné) cestou pokusů a omylů. Sama si chce najít svou cestu. Nedá si poradit - pravda je však taková, že i kdyby byla radám nakloněna, většina rodičovských zkušeností je stejně nepřenosná... Nezbývá, než oceňovat, co v dceřině přístupu za ocenění stojí a vyčkávat. Bude-li dcera o vaši radu stát, sama za vámi přijde.
V aktuální situaci je však řada na jejím partnerovi, Ondřejovi, aby si se ženou promluvil. Je dobré, aby jí dal srozumitelně najevo, že stojí o společný čas s ní. Alena si čas sama pro sebe zaslouží, měl by být rozhodně v rovnováze s časem stráveným s partnerem i se synkem. Ondřej bude mít lepší vyhlídky na úspěch v jednání s Alenou, půjde-li cestou ocenění toho, co funguje a pojmenováním toho, co by ve vztahu s partnerkou potřeboval, aby se v něm cítil lépe.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 11. listopadu 2019. Anketa je uzavřena.
