Kdo nezažil několikaleté ponižování, srážení na kolena, psychické, ale i fyzické týrání a především lhostejnost a toleranci k ubližování od nejbližšího člověka, kterého může dítě mít, nepochopí, jak se dnes cítím. Můj muž mě přesvědčuje, abych na všechno zapomněla a odpustila své matce, že nikdy neudělala nic s tím, jak se její druhý manžel choval ke mně a sestře.
Až do osmi let jsem měla krásné dětství, milujícího tátu s mámou a správnou starší sestru. Naši se nám hodně věnovali. Táta byl sportovec a snažil se, aby z nás nevyrostly bábovky, jak rád říkal. Každý víkend jsme trávili na výletech, na kolech, v zimě jsme jezdili na hory. Táta byl tramp, už odmalička nás se sestrou bral pod stan.
Máma zase byla umělecky založená, milovala galerie, výstavy, divadla. Já si to už moc nepamatuji, ale moje o pět let starší sestra mi vyprávěla, jak ji máma často brala na různé výstavy obrazů, soch a krásně o nich povídala.
Bylo mi osm a sestře skoro čtrnáct, když táta umřel. Onemocněl akutní leukémií a bylo to prý hodně rychlé. Zůstaly jsme jen s mámou, tři holky, co to spolu zvládnou, říkala máma. Jenže uplynul rok a představila nám pána, kterého prý má moc ráda a chtěla by, abychom měly i my. Kvůli mámě jsme se se sestrou snažily, i když jsme obě cítily zradu na tátovi, ale i na nás, vždyť jsme byly my tři holky, co to spolu zvládnou, žádného cizího člověka jsme mezi sebe nechtěly pustit.
Nový „táta“, co to s námi myslel dobře
Ale máma byla šťastná, tak jsme se s tím smířily. Říkala nám, že Miloš (tak se jmenoval) nás už teď má rád a moc se těší, až jí bude pomáhat s naší výchovou. Jenže jeho představa naší výchovy byla na hony vzdálená tomu, co jsme prožívaly s mámou a tátou. Než se s mámou vzali, ještě to docela šlo, ale po svatbě, když se k nám do našeho domu nastěhoval, shodil veškeré zábrany.
Prý je na nás máma moc měkká, toleruje nám špatné známky, přitom obě jsme se dobře učily, měly jsme jedničky, dvojky, horší známky jen výjimečně, ale to mu bylo málo. Rozhodl se, že naši přípravu vezme do svých rukou. Denně jsme musely kromě školních povinností plnit i jeho zadání z matematiky, češtiny. Také nám neustále nadával, že jsme líné a doma nic neděláme. Měly jsem samozřejmě už roky domácí povinnosti, uklízet si svůj pokoj, chodit s odpadky, pomáhat s nákupy. Ale podle něj jsme to dělaly špatně. Nadával nám a kolikrát nešel ani pro sprosté slovo daleko.
Nesměly jsme se vídat s kamarády, ani k nám nikdo nesměl. Přitom my na to byly zvyklé. Naši náš kontakt s dětmi z okolí hodně podporovali. Kolikrát u nás bylo plno dětí, kolem našeho domu je velká zahrada, táta nám tam postavil stany a my tam v létě stanovaly, nebo jsme si udělaly doupata z našich dětských pokojů. Bylo to hodně neradostné dětství. Otčím ani pro ránu nešel daleko, co jen jsme dostaly facek. A co bylo ale úplně nejhorší, byl postoj naší mámy k tomu všemu. Ona ho ještě omlouvala! Prý to s námi myslí dobře. Měl těžký den v práci, tak ho musíme pochopit. A tak pořád dokola. Nikdy mu nic neřekla.
V osmnácti z domu
Sestra v den svých osmnáctých narozenin sbalila kufr a odešla, bydlela do maturity u jedné naší vzdálené tety a pak, když začala pracovat, si našla pronájem. Hodně jsme se vídaly, ale s mámou a otčímem se nestýkala. I já jsem odešla dva dny po maturitě, byla jsem dospělá, měla jsem práci. Měsíc jsem bydlela u sestry a jejího muže, ale pak jsme si s kolegyní z práce pronajaly malý byt. Mámu ani otčíma jsem už nikdy nechtěla vidět.
Je to už deset let, mám manžela, dvě dcery. Sestra má taky dvě děti, holku a kluka. Ani jedno z dětí babičku, naši mámu, nezná. Měla snahu během těch let nás se sestrou vidět, ale obě jsme to odmítaly. Ovšem před pár měsíci ovdověla, otčím měl nehodu s autem a po týdnu zemřel. Máma zůstala sama. Přemohly jsme se a šly se sestrou na pohřeb, ale k matce domů jsme nešly, i když část domu nám patří z dědictví po tátovi, ale obě na něj nemáme dobré vzpomínky.
Matka mě kontaktovala, počkala před mým domovem, aby si se mnou mohla promluvit. Prý je nešťastná a moc dobře ví, jak se na nás provinila a chtěla, abychom jí odpustily. Manžel ji pozval k nám domů, nechtěl, abychom to řešily na ulici. Já byla neoblomná a on mi po jejím odchodu řekl, že bych jí měla odpustit. I sestra. Měla by poznat svá vnoučata.
Jenže já mám pořád v sobě křivdu. Nejsem schopná se jí zbavit. Snažím si namlouvat, že to z ní udělal její druhý muž. Se sestrou prý nemluvila a já jí to dosud taky neřekla. Pere se to ve mně a nevím, co mám dělat.
Zdenka
Názor odbornice: Děti neovlivňujte
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Zdenko! Máte za sebou jeden úsek šťastného dětství s tátou, mámou a sestrou, ale i další úsek nepříliš radostné doby, kdy k vám do rodiny vstoupil Miloš. Po jeho nedávné smrti by s vámi matka opět chtěla navázat kontakt, prosí vás o odpuštění. Traumata se nezahojí tím, když matku (odmítnutím kontaktu) budete za její chyby trestat. Nezhojí se samozřejmě ani tím, že se na nemilou dobu budete snažit zapomenout. Zhojit se mohou pouze vaší tvrdou prací na sobě samotné.
Tuhle práci můžete podstoupit v rámci psychoterapie. Bude to běh na dlouhou trať, ale na jejím konci můžete být schopna se již křivdami na vás spáchaných netýrat. Budete o nich vědět, sem tam možná ještě zabolí, ale nebudou vás v životě znevýhodňovat. Nebudete jimi svázaná natolik, abyste nemohla mít se svou matkou smysluplný vztah jako dospělá žena se svým stárnoucím rodičem.
Rovněž dopřejete svým dětem kontakt s babičkou, který je pro ně důležitý. Můžete děti i matku nechat, zda k sobě najdou cestu, dobré bude, když děti nebudete ovlivňovat svými postoji k matce. Není tak neobvyklé, že leckdy i nepříliš vzorní rodiče dokážou být laskavými prarodiči, kteří pro svá vnoučata mají velký pozitivní význam.
Netvrdím, že je to fér. Ale taková je realita lidského prožívání. A my máme v dospělosti na výběr. Buď zůstat celoživotně v roli traumatizovaného dítěte, nebo se, byť někdy těžce a trnitě, pokusit vykročit novým směrem. Přeji vám hodně sil, ať se k tomuto kroku odhodláte.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 29. června 2020. Anketa je uzavřena.
