Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Ovšem to, co jsem po pár měsících zjistila, mnou pěkně zamávalo. Manžel neměl milenku, ale milence. Když jsem získala jistotu, že se nemýlím, zmítaly mnou naprosto protichůdné pocity. Na jednu stranu jsem cítila úlevu, že mě nenahradila žádná jiná žena, na druhou stranu mi představa mého muže v náručí jiného muže přišla – omlouvám se všem za ten výraz – odporná. Nikdy mi homosexuálové nevadili, mám mezi nimi i pár kamarádů, ale že jedním z nich bude i muž, kterého jsem nade vše milovala, to pro mě bylo v tu chvíli opravdu nestravitelné.
Z manželství jsem chtěla rychle pryč
Všechno mi najednou došlo. Pochopila jsem, proč mému muži naše milování prakticky nic neříkalo. Zatímco já jsem mohla skoro pořád, on často hledal výmluvy, jak se sexu vyhnout. Nevarovalo mi ani to, že pár let po svatbě mi dal k Vánocům "malého společníka", aby mi prý nebylo smutno, když budu sama (exmanžel je lékař a noční služby v nemocnici nebyly pochopitelně výjimkou).
Před zhruba třinácti lety jsme se brát museli, čekala jsem dítě a nechtěla jsem být svobodnou matkou. I když už dnes je naprosto normální, že spolu lidé léta žijí bez sňatku a vychovávají děti, já to takhle mít nechtěla. Martin (můj bývalý manžel) by se raději neženil, ale já byla neústupná.
Naše manželství, když pominu nedostatek sexu, bylo fajn. Jsme oba celkem pohodoví lidé se smyslem pro humor, máme hodně podobné názory pomalu na všechno i společné zájmy, takže k nějakým velkým hádkám jsme se prakticky ani nedostali. I naše dcera Madla je hodně milé, klidné dítě, a proto ani ona, respektive její výchova, nezavdala příčinu k nějakým roztržkám.
Když jsem ale zjistila, jak se věci mají s mým manželem, trvala jsem na rozvodu. Manžel to chtěl zpočátku žehlit, že bychom nadále žili spolu, ale bez sebe. On by měl tajně svého přítele a já bych si také mohla někoho najít. To se mi ale od začátku příčilo. Chtěla jsem z našeho manželství okamžitě pryč. I když jsem ho moc milovala a věděla jsem, že mi bude opravdu hodně chybět, ani jsem na něj nenaléhala, aby se vzdal svého milence a zůstal se mnou.
Po rozvodu jsem ho rok neviděla
Rozvod byl rychlý. Dceru jsem dostala do své péče, manžel ji měl dvakrát do měsíce na víkend, občas se s ní vídal i v týdnu, a taky ji měl měsíc o prázdninách. Oni dva si vždycky hodně rozuměli a nejinak tomu bylo i po svatbě. Oba jsme rozumní lidé a dohodli jsme se, že jí nebudeme nic tajit. Na rovinu jsme jí řekli, proč se rozcházíme. Dcera to vzala naprosto v pohodě, až nás oba překvapila.
Zatímco se Madla s tátou často vídala, já jsem přes rok odmítala ho i na nepatrnou chvilku spatřit. Když měl Martin dceru vyzvednout i vrátit, sešli i rozešli se před naším domem. Také nebylo potřeba za celý rok nic zásadního řešit, abychom se museli vidět, jen jsme si napsali pár e-mailů.
Manžel už rok žije s přítelem
Asi před rokem a půl se manžel seznámil s mužem, který je od té doby jeho velkou láskou. Už rok spolu žijí. Když jsem konečně vzala exmanžela na milost a smířila se s jeho orientací, seznámila jsem se i s Petrem. Uznávám, že je to velmi milý muž, je o deset let mladší než bývalý manžel. Ani se nedivím, že moje dcera je z něj nadšená. Kolikrát přijede domů z víkendu u táty a vypráví jen o něm. Co dělali, kde byli, co jí řekl, co ji naučil, jak se spolu nasmáli... Až mám někdy pocit, že její táta s nimi ani nebyl.
Až do minulého týdne jsem byla ráda, že je dcera šťastná, že ji nijak nepoznamenal náš rozchod, že naprosto v pohodě bere i jaksi netradiční vztah svého otce. I já jsem se se vším smířila a našla si přítele. Zatím se jen oťukáváme, ale vypadá to nadějně.
Jenže minulý týden přišla Majda s tím, že by chtěla žít s tátou a Petrem. Je jí prý s nimi mnohem líp než se mnou. Má mě ráda, to ano, ale u nich se cítí víc svobodně, nic jí nerozkazují, nekomandují ji, je s nimi (tedy hlavně s Petrem) větší legrace, mají na ni hodně času. Když jsem se jí snažila vysvětlit, že doma u mě žije a plní si povinnosti a k tátovi chodí spíše za zábavou, a pokud by se přestěhovala, zjistila by, že povinnosti rázem bude mít tam a u mě naopak bude ta zábava, řekla mi, že to ví, ale i tak chce být raději s nimi.
Doufala jsem, že exmanžel to uvidí jinak než ona, ale on je Majdiným přáním nadšený. Moc mě bolí dceřino rozhodnutí, beru to jako zradu. Chtěla bych být denně s ní, ale na druhou stranu jí nechci kategoricky nic zakázat. Nevím, co mám dělat.
Markéta
Názor odborníka:
Pro vás jako matku musí být velice zraňující uvažovat nad tím, že vaše dospívající dcera chce žít u exmanžela. Přesto její návrh kategoricky neodmítáte, ale přemýšlíte nad ním, což si myslím, že je velmi citlivé k přání dcery.
V první řadě je důležité celou situaci probrat jak s dcerou, tak bývalým manželem, vyjasnit si důvody, očekávání, povinnosti. Pokud by dcera na odchodu trvala, určitě by nebylo od věci si tento přesun nejdříve "natrénovat" (odchod dcery na nečisto k otci).
Bude to zkouška pro všechny zúčastněné a může vám tak mnoho napovědět (zvládá otec péči o dceru, nezměnily se představy dcery, praktické věci ohledně školy, financí, času apod.). Je možné, že přání dcery může být pouze situačně podmíněné tím, že je v období puberty, kdy je vzdor vůči rodiči normální, a reálný přesun k otci později může klidně přehodnotí.
Navíc jako matka a žena budete mít vždy důležité místo v jejím životě, protože s tatínky se některé věcí řeší prostě hůř.
Marie Kovářová, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 22. října 2012. Anketa je uzavřena.
