Nechápal, co to do ní vjelo. Celá léta si spokojeně žijí v jedné domácnosti, shodnou se prakticky na všem. A najednou zničehonic se nutně musí vdávat.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
A to je i můj případ. S přítelem jsme spolu deset let. Seznámili jsme se v prvním ročníku na vysoké. Oba jsme stejně staří, studovali jsme stejnou školu i obor. Bylo nám dvacet, když jsme se poznali. Oba nejsme z Prahy, bydleli jsme na koleji a od 4. ročníku jsme začali bydlet spolu, pronajali jsme si malý byt. V něm jsme dodneška. Plánujeme ale, že si brzy koupíme vlastní byt. Viktor má dobře placenou práci v jedné softwarové firmě a já pracuji v jednom velkém vydavatelství.
Po škole jsme si chtěli užívat
Škola byla náročná, a jakmile jsme dostudovali a nebyly před námi žádné školní povinnosti, jakoby z nás něco spadlo a my chtěli naplno žít. Byli jsme hodně spolu, trávili jsme spoustu času i s přáteli. Sportovali jsme, chodili do kina, na výstavy, v létě i v zimě cestovali. Také jsme si pořídili dva psy a chodili s nimi na cvičák.
Život jsme si zkrátka hodně intenzivně užívali. I když jsme v prvních letech vyloženě neplánovali, že spolu budeme mít děti a později spolu i zestárneme, z našich hovorů i z hovorů s přáteli či s rodiči to jaksi vyplynulo. Bylo (tedy je) nám spolu dobře a ani jeden z nás na tom rozhodně nechceme nic měnit.
Brzy nám bude 30, chci se vdát
Jenže ten bezstarostný život nelze žít věčně. Oba letos oslavíme třicítku, Viktor zhruba za dva měsíce a já koncem roku. Náš život už pochopitelně není tak hektický jako kdysi, kdy jsme chodili domů jen přespat. Už se v našem bytě zdržujeme mnohem častěji než před pár lety. Jsme spolu už deset let, známe jeden druhého jak své boty a oba chceme, aby tomu bylo tak i nadále.
Jenže právě v jednom jediném se absolutně neshodneme. Já chci svatbu, Viktor ne. I když o budoucích potomcích spolu poslední dobou diskutujeme docela často, slovo svatba bere Viktor pomalu jako sprosté slovo. Oba děti mít chceme a ani jeden z nás se nebrání tomu, že by to mohlo být co nejdříve. Jenže vzít se? Tak to tedy ne. Proč taky, vždyť k čemu ten papír je? Nebo se snad chci jmenovat stejně jako on? To jsou některé z argumentů, které mi Viktor, když je vůbec ochoten se se mnou na téma svatba bavit, předhazuje.
Mám se prý podívat kolem sebe na spoustu našich přátel či třeba kolegů v práci – kolik z nich žije léta spolu a „má na to papír“? Prakticky nikdo. A jak jim to klape. Mají i děti a jsou spokojení. Viktor má svým způsobem pravdu. Mnoho z našich přátel žije léta ve vztahu s partnerem, splácejí spolu hypotéku, mají děti a manželé nejsou. Vím ale i o některých, kterým to až tak nevyhovuje. Buď v tom hrají roli peníze, neměli by z čeho pěknou svatbu zaplatit, nebo „matka samoživitelka“ pobírá různé dávky od státu, nebo se prostě jeden z páru ženit (ale i vdát) nechce.
Viktor nedá ani na rodiče
My dva žijeme sice v Praze, kde prakticky nikdo neřeší, jestli jsme manželé, nebo ne. Ovšem jak Viktor, tak já pocházíme z vesnice. A tam to prostě lidé vidí jinak. Když přijedu k nám domů, sousedky se ptají, kdy se konečně budu vdávat. Mámě prý nedají pokoj už hodně dlouho. Mamka mi říkala, že jsou přesvědčené, že mě nikdo nechce. I rodičům musím neustále vysvětlovat, že to v Praze prostě je trochu jinak. Navíc nejsem schopná našim přiznat, že já bych svatbu chtěla, ale Viktor ji nechce. Takže dělám, jako že o nic nejde.
Do Viktora se ale pouští i jeho rodiče. Proč se nevezmeme a že jim to přijde nemorální, abychom spolu žili takových let, plánovali i děti a přitom nebyli manželé.
Nevím, jak mám naši situaci řešit. Viktora mám moc ráda, je to přesně ten muž s velkým M, kterého bych chtěla mít celý život po boku. Jenže svatba je pro mě taky hodně důležitá. Nechci žít na "psí knížku", mít děti a být svobodná….
Marika
Názor odborníka: nečekáte od svatby něco nereálného?
Dobrý den, Mariko, se slovem svatba mohou mít lidé spojeny hodně rozdílné významy. Navrhovala bych vám prozkoumat, co přesně vy od svatby očekáváte, a naopak čeho se Viktor tak obává.
Neočekáváte vy třeba od svatby něco, co vám samotný sňatek stejně nepřinese (např. jistotu, že zůstane navždy spolu; že si budete moci být jeden druhým více "jisti"...)? A naopak – neobává se Viktor něčeho, co může nastat i v nesezdaném soužití (např. že se přestanete snažit být jeden pro druhého atraktivní; že se bude muset doma víc angažovat...)? Čím byly (jsou) vaše představy o svatbě utvářeny? Jaký vliv mají třeba vaši rodiče a sousedi, jaký vliv mají (pozitivní i negativní) příklady párů z vašeho okolí?
Otevřený rozhovor na toto téma by vám mohl pomoci mnohé objasnit, a případně i dojít k nějakému kompromisu (např. nevzít se, ale složit si navzájem nějaký slib; vzít se, ale slíbit si, že budeme nadále ve vztahu dělat to a to...). Pokud byste nebyli schopni tato témata spolu rozebírat bez hádek a nedorozumění, můžete využít i služeb manželské poradny. A na otázku, jestli byste byla ochotna s Viktorem zůstat i bez svatby, si můžete odpovědět jenom vy sama (případně za pomoci otázek položených odborníkem). Držím palce!
Lenka Daňková, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 25. února 2013. Anketa je uzavřena.
