S manželem jsme se poznali před téměř patnácti lety, oba jsme studovali stejnou vysokou školu. Zatímco já byla ve druháku, manžel měl před státnicemi. Seznámili jsme se na plese naší školy, představil nás bratr mé kamarádky, který s Josefem studoval. Sedli jsme si na první dobrou a netrvalo dlouho, začali jsme spolu chodit.
Josef dostudoval, našel si práci a společně jsme si pronajali byt. V té době jsem si přivydělávala v jedné firmě, kde měli zájem, abych k nim po škole nastoupila. Počítala jsem s tím, byla to zajímavá práce, navíc jsem se zde mohla ještě hodně naučit a byla i šance se někam posunout. Celkem dobře našlápnuto měl v práci i Josef.
Moje práce mě bavila
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Po studiích jsem nastoupila do práce a těšila jsem se na společný život s přítelem. Bylo mi čtyřiadvacet, Josefovi o dva víc a měli jsme velké plány. Už jsme spolu byli nějaký čas, uvažovali jsme o svatbě, vlastním bydlení i dětech. Ale ještě jsme chtěli nějaký ten rok počkat.
Jenže člověk míní, a nakonec je stejně všechno jinak. Otěhotněla jsem. Trochu se nám přeházely priority. Jako první tak bylo dítě, po jeho narození svatba a bydlet jsme nakonec šli do bytu, který patřil Josefovu bratrovi, ale nežil v něm (za pár let nám ho odprodal).
V těhotenství jsem byla přesvědčená, jak budu všechno stíhat i s dítětem, v žádném případě neustrnu a brzy se vrátím do práce, která mě bavila. Jenže pak mi lékař oznámil, že čekám dvojčata. Byl to šok, ale těšila jsem se na ně. Říkala jsem si, tak „spláchnu“ dvě děti najednou a bude.
Dva roky jsem se prakticky nezastavila, ale vždy jsem měla byt jako ze škatulky, navařeno, uklizeno, na manžela čekaly pomalu denně teplé večeře. Byla to honička, ale mám už takovou povahu, že když se hecnu, tak všechno zvládnu, i kdybych měla padnout. Ale naštěstí kluci byli skvělí, už od miminek si vystačili. Pomalu jsem plánovala, jak se vrátím do práce, jenže jsem znovu otěhotněla. Narodil se nám další kluk, ale s ním už to taková legrace nebyla, odmalička byl hodně nemocný, do školky jsme ho dali až rok před nástupem do školy.
Jedenáct let doma s dětmi
Byla jsem celou tu dobu s dětmi doma. Vlastně to ani jinak nešlo, hlavně kvůli nejmladšímu synovi, nemohla jsem jít do práce s tím, že stejně budu každou chvíli doma s nemocným dítětem. Hlídání bohužel žádné nemám, manželova matka o vnoučata nejeví zájem a moje bydlí dvě stě kilometrů daleko, navíc ještě pracuje. Ve firmě už se mnou ani nepočítali. Smířila jsem se s tím, že prostě nějakou dobu budu ženou v domácnosti. Manžel ve firmě postupoval, odpovídalo tomu i finanční ohodnocení, tak jsme ani další příjem nepotřebovali. Víceméně jsme se domluvili, že prostě nějakou dobu budu doma a pak se uvidí…
Manžel byl navíc celé dny v práci a starost o kluky byla na mně. Jak rostli, začali navštěvovat i různé kroužky, dělat sporty a já jsem se musela o vše postarat. Pochopitelně na mně byla i domácnost, vaření, uklízení. Dokud byli kluci malí, byla jsem celý den natolik zaměstnaná, že jsem si ani nestýskala po tom, že bych mohla chodit do práce, kde mě to bavilo a být i mezi lidmi.
Už jsem doma jedenáct let a poslední dobou zažívám nejhorší měsíce svého života. Manžel se natolik změnil, že ho nepoznávám. Přestal si mě vážit, všechno, co doma dělám, bere jako samozřejmost, jako kdyby se ta večeře sama uvařila, okna sama umyla, jeho košile samy vyžehlily a nákup k nám z obchodu taky přiběhl sám. Nedávno mi řekl, že takový život, jako mám já, by chtěl mít taky. Můžu si spát, jak chci dlouho – přitom vstávám, ještě než se on i kluci vzbudí, abych jim nachystala snídani –, celý den se můžu doma „válet“. Přesně tak to řekl, a on na to, abych si užívala, musí dřít jak kůň.
Kdyby to řekl jednou, mohla bych se třeba domnívat, že to byl pokus o vtip, sice trapný, ale budiž. Jenže on to už neváhá říkat doma klukům či před přáteli, se kterými se občas vidíme. Neustále vyzdvihuje, jak pracuje a jeho žena si doma „válí šunky“. Občas mě i před nimi shodí, jako třeba: „Tomu ty nemůžeš rozumět, to není o vaření nebo praní.“
Když jsem se ho zeptala, proč mě zesměšňuje, tak mi řekl, že nerozumím legraci a že jsem ještě ke všemu moc velká citlivka. A prý, ať se na sebe podívám, stala se ze mě kvočna, kde je ta sebevědomá ženská, která chtěla něco dokázat.
Někdy mám chuť se vším praštit, nenakoupit, neuklidit, neuvařit, nevyžehlit mu ty jeho košile. Ale pak mi to nedá…
Nejspíš bych se měla opět vrátit do práce, najít si třeba něco i jen na částečný úvazek, protože si nedovedu představit, jak bych jinak všechno stíhala.
Šárka
Názor psycholožky čtěte na další straně.
