Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Manžela jsem poznala během studií na vysoké. Potkali jsme se na koleji na nějakém večírku. On studoval techniku, já dějiny umění. Byli jsme jak oheň a voda. On stál nohama pevně na zemi, já lítala s hlavou v oblacích. Po studiích jsme se vzali a začali spolu žít.
I když nám málokdo předpovídal, že spolu vydržíme, nám to celkem klapalo. Manžel byl hodně praktický člověk, měl jasno i v tom, kam se bude náš život v budoucnu ubírat. Měl to prostě nalinkované. Uměl vydělat peníze, o všechny záležitosti kolem nich se dokázal postarat.
Byli jsme každý jiný
Já byla jeho pravý opak, řídila jsem se vždy city, on rozumem. A to se nám postupně stalo osudným. Čím dál víc se v našem vztahu projevovaly naše povahy a založení. Já byla citově vřelá, on chladný. Že mě miluje mi řekl jen párkrát, někdy na počátku našeho vztahu. A já chtěla důkazy lásky neustále. Když jsem mu to vyčítala, že se ke mně chová tak chladně, že mě už určitě nemiluje, tak mi řekl, že je to nesmysl a že to nemíní dál probírat.
Nakonec jsme svůj život žili každý po svém. Já se věnovala především synům, učila se s nimi, znala jejich trápení, prožívala s nimi i jejich úspěchy ve škole, ve sportu. První se narodil dva roky po svatbě, druhý dva roky po něm. Byli jsme nerozlučná trojka. Když povyrostli, jezdila jsem s nimi na výlety, dovolené, sama bez manžela. Ten měl svou partu kamarádů. Syny měl rád, ale nikdy si k nim nenašel cestu. Byli spíš po mně než po něm.
V manželství jsem se pochopitelně neskutečně trápila. Dlouhé roky jsem ten chlad a odcizení snášela. Nedokázala jsem si ale představit, že bychom se rozešli, že bych zůstala jen se syny sama. Musela bych se postarat o tolik věcí, bála jsem se i toho, že bych to nezvládla finančně. Manžel slušně vydělával, měli jsme se dobře a najednou bych na všechno zůstala sama.
Rozvod byl nevyhnutelný
Nakonec jsem žádost o rozvod podala. Potkala jsem jiného muže a ten mi otevřel oči. Zpočátku jsme udržovali jen přátelský vztah. Scházeli jsme se jednou dvakrát týdně po práci na skleničku nebo jsme se šli jen tak projít. Povídali jsme si, rozebírali různá témata, svěřovali se se svými pocity. Byla jsem šťastná, zamilovala jsem se. Byli jsme si tak podobní. Konečně jsem měla vedle sebe člověka, který mi rozuměl, který se nebál citů. Také se kdysi rozvedl a já se rozhoupala, podala jsem žádost o rozvod.
Manžel to vzal naprosto pragmaticky, když chci rozvod, tak bude rozvod. Naštěstí jsme se domluvili i na vyrovnání majetku a na alimentech. Synové už byli skoro dospělí, bylo od začátku jasné, že zůstanou žít se mnou. Mého přítele vzali celkem v pohodě, věděli, že jsem s tátou nešťastná a vedle přítele jsem prý rozkvetla. Přáli mi to.
Pendlovala jsem mezi dvěma domácnostmi
S přítelem jsme zpočátku žili každý ve svém, občas jsem přespala já u něj, občas on u mě. Ale postupně to pro mě bylo neúnosné, pendlovala jsem mezi domácností s přítelem a domácností, kde žili synové. Uklízela jsem, nakupovala, vařila, byla uštvaná. Přítel chtěl, abych žila s ním, a já viděla, že než se uštvat, bude tohle nejlepší řešení. Jenže nechat žít syny ve svém bytě jsem také nechtěla, byl to jediný majetek, který jsem měla. Rozhodla jsem se, že ho prodám. S přítelem jsme uvažovali i o tom, že byty prodáme oba a koupíme si domek na venkově. Synům v té době bylo už 21 a 23 let. Jeden studoval vysokou školu, druhý ji nedokončil a hledal si práci. Řekla jsem jim, že si musí najít podnájem, spolu, nebo každý zvlášť, ale v našem bytě už zůstat bydlet nemohou – mají na to půl roku a pak byt prodám.
Synové si podnájem našli, každý žije ve svém pronajatém bytě. Oba jsou sami, nemají přítelkyně, spíš kamarády a kamarádky. Věřím, že si poradí, ale občas mi je líto, jestli jsem je neposlala do samostatného života příliš brzy. Museli se mu přizpůsobit, nebyla to jejich volba. Vždycky jsme měli hezký vztah, ale teď jsme se pochopitelně sobě vzdálili. Chtěla bych jim to dát nějak najevo, probrat to s nimi, ale jsou po tátovi docela drsní, a tak se bojím, co se třeba dozvím.
Iveta
Názor odbornice: Mluvte se svými syny
Vážená Iveto! Pomineme, nakolik má cenu zabývat se tím, zda jste udělala dobře, neb co se stalo, nedá se již odestát. Budeme-li však hledět dopředu, myslím, že se komunikaci se syny, i třeba ohledně jejich názoru na vaše rozhodnutí s bydlením, netřeba vyhýbat. Maximálně se dozvíte, že by oni možná situaci řešili jinak či že byli vaším rozhodnutím (třeba i nemile) zaskočeni. To se asi dá ustát. V komunikaci s nejbližšími spolu přece nemusíme vždy souhlasit. Přijde mi však výrazně lepší spolu mluvit (a ne vždy ve všem si notovat), než mít chladný vztah bez komunikace.
Synové jsou dospělí, pravděpodobně by z domu odešli tak jako tak. Možná by s odchodem čekali déle, což však ne vždy musí být pro mladého dospělého výhodné, spíš je tomu naopak. Samostatnost a naučení se dovednostem potřebným k „přežití“ je výrazně výhodnější variantou zvláště ve srovnání s třicetiletými nesamostatnými obyvateli mamahotelů.
Mluvte se svými syny o jejich plánech, zajímejte se o jejich životy, dejte jim srozumitelně najevo, že tady pro ně jste, když vás budou potřebovat. A nezdráhejte se vyjádřit i svůj obdiv, ocenit je za to, jak vylétnutí z mateřského hnízda ustáli.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 15. června 2020. Anketa je uzavřena.
