Poznali jsme se za hodně zvláštních okolností. Na soudě, kde se on zrovna rozváděl a já tam byla jako morální opora kamarádky, kterou čekal soud kvůli alimentům. Potkali jsme se před budovou, kam jsme si šli oba zakouřit. Já začala mluvit první, protože mi bylo trapné vedle sebe jen tak stát a nic neříkat. Spustila jsem, proč tam jsem a nakonec se mi z něj podařilo vytáhnout i několik souvislých vět.
Už jsem na něj zapomněla, proto mě překvapilo, když jsem ho později opět potkala. S kamarádkou jsme obě rozesmáté (podařilo se jí vysoudit vyšší alimenty) vyšly z budovy a on tam stál a prý, že na mě čeká. Kamarádka se spikleneckým úsměvem zmizela a mě čekalo první rande.
Do roka a do dne byla svatba
Svěřil se mi, že ten den se mu definitivně rozpadlo manželství. Prý do poslední chvíle doufal, že si to manželka rozmyslí. Přišel tak o malou dceru, vídat ji mohl jen každý druhý víkend.
S Jirkou mi bylo fajn. Byl úplně jiný než muži, se kterými jsem se do té doby stýkala. Pomalu každé slovo jsem z něj musela páčit. Abych se vůbec něco o něm dozvěděla, musela jsem se hodně ptát. Jiří je můj pravý opak, ale svým způsobem mě velmi přitahoval. Má krásný úsměv, umí se usmívat i očima.
Nakonec jsem si zvykla, že je introvert a většinu konverzace mezi námi jsem obstarala já. Po roce od seznámení jsme měli svatbu. Brát jsme se nemuseli, ale chtěli jsme. Jiří měl byt a já se k němu nastěhovala. Oblíbila jsem si i jeho malou dcerku a ona mě. Vlastní děti nemáme. Jiří mě přesvědčil, že už žádné nechce a já na to přistoupila. Dnes toho občas lituji, ale manželova dcera Maruška mi to docela vynahradila. Před měsícem jí bylo 18 let a stále k nám chodí, má nás oba ráda.
Problémy neřešíme, přecházíme je mlčením
Čím dál víc mi ale vadilo, že je manžel tolik uzavřený. Pochopitelně jsem netoužila po chlapovi, který pusu nezavře a všude ho bude plno, ale my doma neřešili ani jakékoliv problémy. Ať už zásadní či jen obyčejné prkotiny. Manžel prostě mlčel a čekal, jestli se to vyřeší samo.
V práci mám kolegyně, které doma probírají prakticky každou blbost, třeba se i pohádají, ale nakonec se stejně usmíří, vztah si pročistí a jdou dál. To já už dávno nemám. V počátcích našeho manželství jsem měla potřebu manželovi všechno vyprávět a říkat, ale on mi neříkal nic, odpovídal jednoslabičně, sem tam pokýval hlavou. Občas se sice rozpovídal, ale trvalo to jen pár minut. Nevadilo mi to, ale později už mi to lezlo na nervy.
Byla jsem upřímná, ale v tom nejhorším okamžiku
Jednou jsem s kamarádkou, kterou jsem dlouho neviděla, vyrazila na vínko a ona se mi tam rozpovídala, jak se s manželem po dlouhé krizi k sobě vrátili. Pomohla jim rada psychologa, aby k sobě byli upřímní a naučili se spolu znovu trávit víc času a hlavně se spolu bavili, vyprávěli, co ten den dělali a podobně. Tak to zkusili, ani jeden nechtěl manželství rozbít. Zbavili se všech zábran a povídali si i o každé blbosti. A dnes jsou zase jako dvě hrdličky. Zjistili, že je fajn se svému nejbližšímu svěřovat a mít s ním společné důvěrnosti a žádné tajnosti. Poradila mi, ať to zkusím taky. Je pravda, že už jsem manželovi dávno nic nevyprávěla.
Tak jsem si řekla, že to tedy zkusím a navážu tam, kde jsem kdysi přestala. Koupila jsem lahvinku vína, udělala chlebíčky, a když manžel přišel z práce, řekla jsem mu, jak mě mrzí, že se k sobě chováme tak odtažitě a že bychom to mohli změnit. Manžel nebyl proti a já začala, byla jsem upřímná, povídala jsem mu o tom, co mi vadí, jak se v našem manželství cítím, na rovinu jsem mu řekla i to, že mě mrzí, že nemáme dítě. A nakonec jsem ve své upřímnosti zašla úplně nejdál, přiznala jsem se mu k nevěře. Po dvou letech manželství jsem na víkendovém školení strávila dvě noci se ženatým kolegou. Nebyl mezi námi žádný vztah, jen jsme spolu měli sex.
Manžel na mě jen chvíli zíral a pak beze slova odešel z pokoje. Oblékl se, zavřel za sebou dveře a odešel z bytu. Celou noc jsem na něj čekala. Ráno přišel a opět beze slova si vzal věci do práce a odešel. Doma zase nespal. Po týdnu jsem zjistila, že přespává u svého rozvedeného kamaráda.
Už to trvá několik týdnů, manžel se sice vrátil domů, ale úplně mě ignoruje. Jsem naprosto zoufalá, nevím, co mám dělat. Podařilo se mi s ním mluvit a on mi řekl, že neví, jestli moji upřímnost ustojí, ale prý nejspíš ne.
Linda
Názor odborníka:
Milá Lindo, chápu, že jste velkou otevřeností svého muže dost překvapila a on se s tím nyní vyrovnává. Na druhou stranu z mého pohledu je důležité dát možnost k vyjádření spíše jemu, co by potřeboval on. Vy své návrhy samozřejmě sdělit můžete, ale zkuste s tím vyčkat, až zjistíte, co by navrhl váš manžel. Vím, že je asi zklamaný, ale je také dospělý a zodpovědný a je na něm, jak se k situaci postaví. Zkuste se ho zeptat, co máte podle něj dělat, co teď potřebuje. Pokud nebude schopný se vyjádřit, můžete navrhnout párové sezení s psychologem, kde budete mít možnost se oba k situaci vyjádřit a najít řešení. Píšete, že je váš vztah jinak spokojený a stabilní, a proto věřím, že ho jedna nevěra nezboří.
Tereza Zahrádková, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 25. listopadu 2013. Anketa je uzavřena.
